Neurodiverzita.cz

Co je to neurodiverzita?

Všechny formy neurologické jinakosti vůči dominantním kulturním normám neurokognitivního fungování. Zahrnuje jak vrozené formy divergence (např. autismus, dyslexie, afantazie, Downův syndrom), tak formy divergence, které lze získat v průběhu života (např. trvalé neurokognitivní následky různých druhů traumat a/nebo rozsáhlého užívání drog). Existují vrozené formy neurodivergence, které nezahrnují žádný druh postižení. Například mnoho forem synestézie. (Walker, 2021)

Vědecký koncept umožňující nový pohled na fuknci a dysfunkci (Chapman, 2020)

Neurodiverzita zahrnuje všechny ty, jejichž neurologie funguje rozdílně, ať už důsledkem genetiky, nemoci, nehody, traumatu, nebo individuálního vývoje. Patří sem například: trauma, autismus, ADHD, deprese, úzkost, post-traumatická stresová porucha (PTSD, cPTSD), vnější, vztahové nebo intrapsychické události, které ovlivnily individuální vývoj, dyskalkulie, dyspraxie, dysortografie, dyslexie a další dys, tzv. „poruchy osobnosti“, ale také například hyperlexie, epilepsie, disociativní poruchy, schizofrenie, downův syndrom, misofonie, HSP / vysoká citlivost, Tourettův syndrom, zkřížená lateralita, řada různých syndromů (Ehlers-Danlos, Meares-Irlenatp.), synestezie, výjimečné nadání a mnoho dalších.

Neurodivergence je důsledkem vývojové adaptace s prokazatelným neurobiologickým dopadem. Vychází z genetiky, epigenetiky a událostí, které se odehrály během vývoje – tedy kdykoliv v průběhu života. Může být vrozená nebo získaná. Ačkoliv typicky spojujeme neurodivergentní zkušenost se symptomatickými diagnózami jako je autismus nebo ADHD, neurodivergence je vyjádřením každé zkušenosti, která měla dopad na vývoj a funkci mozku, nervové soustavy a tělesných systémů, které kontrolují vyznamné životní funkce, jako jsou kognitivní dovednosti (učení, soustředění, pozornost), kvalita a délka spánku, zažívání a funkce imunitního systému. To je důvodem, proč se často setkáváme s autoimunitními obtížemi (různé typy autoimunitních onemocnění, záněty), psychosomatickými obtížemi (přetrvávající bolest různých částí těla, bez zjevné nebo jednoznačné příčiny), problémy se spaním, pozorností, pamětí nebo třeba citlivým zažíváním (př. IBS) a celkovou přecitlivělostí (HSP).

Není nutné, aby vždy existovalo spojení s nějakou diagnózou – z výzkumu i empirických zkušeností a kazuistik víme, že často stačí historie traumatu nebo nepřijetí, jako je tomu například u adoptivních dětí, dětí v náhradní rodinné péči nebo ústavní péči, zneužívaných, šikanovaných a týraných dětí nebo těch, kdo zažili nepřijetí z důvodu své genderové identity, sexuální orientace nebo třeba náboženského přesvědčení. Odmítnutí nebo zneužití patří k nejbolestnějším zkušenostem, jejichž důsledky si často neseme celý život. Neurodiverzita není o tom, jak se dívat na jednotlivé diagnózy, ale jak nahlížet na celek životní zkušenosti a faktorů, které ovlivňují prožívání a zdraví.

Oproti neurodiverzitě stojí koncept neuronormativity – společenského tlaku ke konformitě. Pomyslná norma se neustále tvoří v každém společenství nebo skupině. Plynou z ní obvyklé představy o tom, jací bychom měli být a jakákoliv jinakost nebo odchylka je často vnímána jako patologie, kterou je třeba léčit, normalizovat. V případě vývojové neurodivergence je jinakost dána mnoha lety vývoje a není možné ji žádným způsobem zvrátit. Normativní intervence, které usilují o změnu vývoje, například behaviorální, jsou obdobou přeučování leváků na praváky. Mohou jen uškodit, pomoci nikoliv. Normativní představa toho, jak bychom se měli chovat nebo jací bychom měli být, abychom naplnili pomyslnou a nikým nedefinovanou šablonu „žádoucího chování“ je patologická. Anglický pediatr a psychoterapeut Donald Winnicott si všiml, že nejvíce trápení zažívají právě ty děti, které jsou vždy vzorné, bezproblémové a jejichž emoce nepoutají pozornost. Řada dětí, dospívajících a dospělých se však trápí natolik, že už není možné to dále skrývat. Účinnou pomocí je terapeutický vztah, v rámci něhož můžeme plně prožívat svoji zkušenost toho, kým jsme, dát smysl tomu, co jsme zažili a vnímat svojí identitu autenticky, bez dalšího štěpení.

Cíle ve výchově autistických nebo jinak neurodivergentních dětí by neměly být příliš odlišné, od výchovy těch neautistických. Rozdílný může být však rodičovský přístup a způsob, jaký je třeba s dítětem pracovat, zejména v oblasti komunikace, jeho fantazie a úzkosti. Někdy se rodiče setkají se strašením, že co se nestihne dokud je dítě malé, je nenávratně ztraceno. Tak to není. Mozek je neuvěřitelně plastický a ke změnám dochází v celém průběhu života. To je dobrá zpráva zejména pro dospívající a dospělé. Ti mohou často propadat beznaději a bezvýchodnosti, představám, že život se už nikdy nezmění k lepšímu. Informace na těchto stránkách a služby, které nabízíme jsou tu od toho, aby to tak nebylo.

Paradigma neurodiverzity nabízí způsob, jakým můžeme pracovat s nepřijetím, traumatem, postižením, nadáním a klasifikačním souborem (neuro) vývojových poruch a poruch osobnosti. Jde o nový jazyk, ale ne o nový pohled. Principy neurodiverzity jsou v souladu s psychoanalytickými teoriemi vývoje, humanistickou psychologií, psychologií zdraví, gender studies, queer theory, i nejnovějšími neurovědeckými poznatky.