Neurodiverzita.cz

Autismus je srozumitelný

I dnes se často setkáme s představou autismu jako něčeho záhadného, neuchopitelného, něčeho, co se vymyká běžnému chápání. V populární představivosti přetrvává obraz autistů samotářů, kteří přes veškerou snahu nedokážou komunikovat se světem ostatních. Můžeme se setkat s tím, že někdo “léčí” autismus nebo “pomáhá autistům skrze nácviky chování a sociální komunikace” nebo také s tím, že daný člověk “bojuje s autismem”, případně “trpí autismem.”

Podobné představy nebo vyjádření veskrze podporují výlučnost autismu a mohou stigmatizovat nejen autisty, ale i jejich rodiny a okolí. Vycházejí z předpokladu, že problém se nachází v autistech samotných nebo v nějaké nemoci, kterou trpí. Je příznačné, že autismus je odborně charakterizován jako porucha komunikace, empatie (sociální interakce) a představivosti (způsob hry, volba zájmů). Ve vztahu k autistům totiž selháváme ve všech těchto oblastech. Neumíme s nimi dobře ani vhodně komunikovat, historicky jsme se dopustili (a stále se dopouštíme) řady mylných předsudků o jejich prožívání a je pro nás nepředstavitelné, že mohou mít velice bohatý a pestrý vnitřní svět a imaginativní a smyslové prožívání, s čímž se pojí i jejich volba zájmů.

Komunikace je výsledkem úsilí obou stran. Představa o autismu jako poruše vychází z dnes již překonaného pohledu na to, že odchylky od pomyslné normy, jsou negativními abnormalitami, poruchami a je třeba je odstraňovat. V souladu s rostoucími poznatky o genetice, neurologii, lidském vývoji a psychologii víme, že pestrost a variabilita jsou součástí lidské genetické informace a že křivka vývoje jedince je určena stejně tak geneticky, jako vnějšími faktory a situacemi s nimiž se setká během svého vývoje. Jinými slovy – autisté k nám mají stejně blízko nebo daleko, jako my máme blízko nebo daleko k nim. 

Pokud k sobě vzájemně budeme přistupovat s empatií a respektem, zjistíme, že rozdílnost našeho vnímání a prožívání není zdaleka tak propastná, jak by se mohlo zdát. To je zásadní zejména pro rodiče autistických dětí, ale také pro dospívající a dospělé autisty, kteří se setkali se zklamáním a nepřijetím a mohou ztrácet naději na to, že jejich život se promění k lepšímu.

Z výše uvedeného také plyne, že pokud chceme zlepšit naše porozumění autismu, pak tím hlavním zdrojem informací a nejdůležitějším partnerem pro nás jsou samotní autisté. Beze zbytku platí, že:

Autismus není záhadou pro ty, kdo s ním žijí

Zdánlivě nepochopitelné vnější projevy autismu, které vnímáme jako problémové, mají svůj smysl a funkci. 

Chování, které vnímáme jako problémové” nebo “agresivní” má vždy svůj důvod

Pokud mu dokážeme porozumět, dokážeme také poskytnout vhodnou formu podpory.

Klíčem ke změně je citlivé porozumění, přijetí a podpora

Autisté mohou prožívat úzkost, mají obtíže se sebevědomím, sebedůvěrou, pocitem nepatřičnosti, osamělosti. Sklon k sebevražednému jednání je násobně vyšší než u neautistické populace. Nikdo by neměl být vystaven zničujícím pochybnostem o tom, zda je plnohodnotným člověkem, zda má právo na vlastní život, kamarády či lásku, zda má právo být sám sebou.