Neurodiverzita.cz

Autismus je srozumitelný

V obecné představě přetrvává obraz autistů samotářů, kteří přes veškerou snahu nedokážou komunikovat se světem ostatních. Můžeme se setkat s tím, že někdo “léčí” autismus nebo “pomáhá autistům skrze nácviky chování a sociální komunikace” nebo také s tím, že daný člověk “bojuje s autismem”, případně “trpí autismem.”

Podobné představy mohou stigmatizovat nejen autisty, ale i jejich rodiny. Smyslem těchto stránek je nabídnout aktuální informace o autismu, ADHD a Aspergerově syndromu citlivou a střízlivou formou. Mediální obraz autismu, který prezentuje na jedné straně genialitu a na druhé naprostou závislost, většině neurodivergentních lidí nijak nepomáhá.

Pravdou je, že výzkumy potvrzují, že Autisté mohou prožívat úzkost, mají obtíže se sebevědomím, sebedůvěrou, pocitem nepatřičnosti, osamělosti. Sklon k sebevražednému jednání je dle výzkumů a statistik násobně vyšší než u neautistické populace. Nikdo by neměl být vystaven zničujícím pochybnostem o tom, zda je plnohodnotným člověkem.

Rodiče mnohdy autistické děti vodí na různé druhy terapií, které slibují zlepšení nebo vyléčení autismu či zmírnění jeho symptomů. Výzkum dokazuje, že podobné „terapie“ ve skutečnosti autistickým dětem velice ubližují a mohou vést k velice vážným následkům pro jejich vývoj. Je proto důležité, aby rodiče měli přístup ke kvalitním informacím o autismu, ADHD a souvisejících diagnózách. Nejdůležitější ze všeho však je, aby nezačali vnímat svoje dítě jako diagnózu, někoho, komu nerozumí a nemohou rozumět. Takové přesvědčení vede k oslabení jejich vztahu s dítětem. Ten je však pro dítě tím nejdůležitějším prostředkem k tomu, jak se vyznat ve vnějším světě i v sobě samém.

Co je to neurodiverzita?

Jakákoli významná odchylka od dominantních kulturních norem neurokognitivního fungování. Zahrnuje jak vrozené formy divergence (např. autismus, dyslexie, afantazie, Downův syndrom), tak formy divergence, které lze získat v průběhu života (např. trvalé neurokognitivní následky různých druhů traumat a/nebo rozsáhlého užívání drog). Existují vrozené formy neurodivergence, které nezahrnují žádný druh postižení. Například mnoho forem synestézie. (Walker, 2021)

Neurodiverzita zahrnuje všechny ty, jejichž neurologie funguje rozdílně, ať už důsledkem genetiky, nemoci, nehody, traumatu, nebo individuálního vývoje. Patří sem například: ADHD, bipolarita, trauma, post-traumatická stresová porucha (PTSD, cPTSD), dyskalkulie, dyspraxie, dysortografie, dyslexie a další dys, ale také například hyperlexie, epilepsie, disociativní poruchy, schizofrenie, downův syndrom, misofonie a další formy smyslové přecitlivělosti, Tourettův syndrom, zkřížená lateralita, Meares-Irlen syndrom, synestezie, a mnoho dalších.

Oproti neurodiverzitě stojí koncept neuronormativity – společenské představy, že existuje nějaký obecně platný způsob, jak bychom se měli chovat. Taková přirozená norma se neustále tvoří v každém společenství nebo skupině. S nástupem sociálních médií a kulturní globalizace může však tlak na to, jak nás vnímají ostatní, znásoben a pak je velkým zdrojem stresu pro nás pro všechny. Zejména u dětí je však představa toho, že by měly být hodné a bezproblémové zcela nebezpečná a škodlivá, jak objevil významný anglický dětský lékař a psychoterapeut Donald Winnicott.

Cíle ve výchově autistických dětí by neměly být příliš odlišné, od výchovy těch neautistických. Rozdílný může být však rodičovský přístup a způsob, jaký je třeba s dítětem pracovat, zejména v oblasti komunikace, jeho fantazie a úzkosti. Někdy se rodiče setkají se strašením, že co se nestihne dokud je dítě malé, je nenávratně ztraceno. Tak to není. Dnes už víme, že mozek je neuvěřitelně plastický a že dochází ke změnám v celém průběhu života. To je dobrá zpráva zejména pro dospívající a dospělé. Ti mohou často propadat beznaději a bezvýchodnosti, představám, že život se už nikdy nezmění k lepšímu. Informace na těchto stránkách a služby, které nabízíme jsou tu od toho, aby to tak nebylo. Vědecké poznatky, široká literatura i naše zkušenost dokazují, že naděje má smysl.