Můj soused Totoro - NEURODIVERZITA

Plakát filmu Můj soused Totoro (zdroj: ČSFD)

Originální název:

Tonari no Totoro (My Neighbor Totoro)

Rok:

1988

Režie:

Hajao Mijazaki

Země:

Japonsko

Kde vidět:

Podle ČSFD (stav k 7. 11. 2026): Lepší.TV, KVIFF.TV. Dostupnost se mění, ověřte si ji. Film na ČSFD

Můj soused Totoro je animovaný film studia Ghibli z roku 1988, který režíroval Hajao Mijazaki. Existuje v českém dabingu.

O čem film je

Sestry Satsuki a Mei se s otcem přestěhují na venkov, aby byly blízko nemocnici, kde se léčí jejich matka. V okolním lese poznají laskavého lesního ducha Totora.

Lesní duch si s dívkami nehraje na pohádkového hrdinu. Je to obrovská, mlčenlivá a trochu neohrabaná bytost, která dětem dělá společnost a občas jim pomůže, třeba když Mei se Satsuki čekají na zastávce v dešti. Napětí do příběhu vstoupí, až když se v nemocnici zpozdí matčin návrat. Mei se pokusí donést mamince kukuřici, ztratí se a Satsuki musí požádat o pomoc Totora a jeho Kočkobus.

Film režíroval Hajao Mijazaki a v Japonsku ho v roce 1988 uvedli společně s Hrobem světlušek. Totoro se časem stal symbolem studia Ghibli a objevuje se v jeho logu. Film je výjimečně laskavý a klidný, bez záporné postavy.

Proč ho vidět z pohledu neurodiverzity

Náš výklad: je to naše čtení filmu z pohledu neurodiverzity, ne tvrzení tvůrců.

Děti vidí a prožívají věci, které dospělí kolem nich nevnímají, a film se jim to nesnaží vymluvit. V příběhu není záporná postava, svět je smyslově bohatý a děj plyne klidně, bez spěchu. Takový klid může být pro mnoho neurodivergentních diváků vítaným odpočinkem.

Dá se na film dívat i jako na příběh o tom, jak děti zvládají strach z ohrožené blízkosti. Matka je nemocná a daleko, otec je laskavý, ale sám a děvčata se musejí o sebe postarat samy. Totoro nic nepožaduje a nic nevysvětluje. Je to přítomnost, která děti nepoučuje, jen je chrání. Právě tato bezpečná, nenápadná opora se hodí k tomu, aby film nechal dětem prostor prožít strach i radost zároveň.

Obě sestry reagují každá jinak. Satsuki je starší a bere na sebe víc, než jí v jejím věku přísluší, Mei je malá a svou obavu vyjadřuje vzdorem a útěkem. Film je nesoudí ani neopravuje. Domníváme se, že právě tohle mnoho diváků na filmu oceňuje: obavy jsou v něm přijaté jako běžná část dětství, ne jako problém, který je třeba ihned vyřešit.