Autor:
Carl R. Rogers
Originální název:
On Becoming a Person: A Therapist’s View of Psychotherapy
Překladatel:
Helena Hartlová
Jazyk:
čeština
Rok vydání:
originál 1961, česky Portál 2015
Nakladatel:
Portál, Praha
Kde sehnat:
Být sám sebou (v originále On Becoming a Person) je sbírka esejí a přednášek amerického psychologa Carla Rogerse z let 1951 až 1961. Podtitul zní Terapeutův pohled na psychoterapii. Rogers je zakladatelem přístupu zaměřeného na člověka: terapeut klienta nevede ani nevykládá, ale nabízí mu vztah, v němž se může setkat sám se sebou. Kniha vyšla v roce 1961 a přinesla autorovi uznání daleko za hranicemi oboru.
O čem kniha je
Rogers začíná osobně. Vypráví, kdo je, co se při práci s lidmi naučil a jak se jeho názory postupně měnily. Pak se ptá, co vlastně znamená druhému člověku pomáhat, jak probíhá změna v terapii a jaký vztah ji umožňuje. Za podstatné považuje tři věci: aby byl terapeut skutečně přítomný a nehrál roli, aby druhého přijímal takového, jaký je, a aby se mu snažil porozumět z jeho vlastního hlediska.
Další texty se věnují učení a vzdělávání, tomu, jak spolu lidé mluví, a postavení člověka ve vědě o chování. Kniha vrcholí úvahou o tom, co je dobrý život. Podle Rogerse je to proces, ne cíl: člověk, který se otevírá vlastní zkušenosti, důvěřuje svým pocitům a nežije jen podle cizích očekávání.
Celou knihou se táhne zkušenost, kterou sám Rogers označuje za paradoxní. Člověk se začne měnit ve chvíli, kdy se přestane nutit být někým jiným a přijme se takový, jaký právě je.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Rogers popisuje, jak si lidé od dětství osvojují cizí představy o tom, jaký má být „správný“ člověk: hodný, rozumný, klidný, úspěšný. Vlastní prožívání, které s tím nesouhlasí, pak začnou skrývat před ostatními i před sebou. Rogers tento pohyb nazývá odklonem od „měl bych“ a od plnění očekávání druhých. Mnoho neurodivergentních lidí ho zná z vlastní zkušenosti.
To, co Rogers popisuje jako fasádu, se dnes často nazývá maskování. Člověk ukazuje navenek chování, které se od něj čeká, zatímco uvnitř prožívá něco jiného. Stojí to velkou energii a časem to oddaluje člověka od něj samého. Rogersova cesta „k sobě“ je cestou od masky k tomu, co člověk skutečně cítí a potřebuje.
Z vývojového pohledu je důležité, kdy tento rozchod vzniká. Dítě potřebuje zažít, že je přijato celé. Když je láska vázána na podmínky (buď tiché, buď přizpůsobivé, dívej se na mě), učí se vlastnímu prožívání nedůvěřovat. Děti, jejichž vnímání, tempo nebo způsob komunikace se od očekávání liší, dostávají takových zpráv zvlášť často. Cenou za přijetí je pak vnitřní rozdělení mezi tím, co cítí, a tím, co smějí ukázat.
Přijetí, o kterém Rogers píše, neznamená souhlas ani přehlížení obtíží. Znamená ochotu nejdřív pochopit druhého z jeho místa, ne ho měřit vlastní normou. Pro neurodiverzní pohled je to klíčové. Lidé, kteří vnímají nebo komunikují jinak, nemusejí být pochopeni automaticky, a porozumění je proto úsilí, které musí jít oběma směry.
Dá se číst jako příběh o tom, jak si člověk po letech snahy vyhovět druhým dovolí být tím, kým je.
Než začnete číst
Kniha má 432 stran a skládá se ze samostatných textů různého druhu, od osobních úvah po práce o učení a výzkumu, takže se nemusí číst popořadě. Texty vznikly v padesátých letech minulého století, mluví o „člověku“ obecně a mají psychologický jazyk, který místy působí staře.