Autor:
Lindsay C. Gibson
Originální název:
Adult Children of Emotionally Immature Parents
Překladatel:
Alena Švecová
Jazyk:
čeština
Rok vydání:
2015 (originál), 2024 (české vydání)
Nakladatel:
Portál
Kde sehnat:
Dospělé děti emočně nezralých rodičů je populárně naučná kniha americké klinické psycholožky Lindsay C. Gibson o tom, jak dětství s rodiči, kteří neumějí zacházet s city a nedokážou se na dítě citově napojit, ovlivňuje život v dospělosti. V originále vyšla roku 2015, česky ji v překladu Aleny Švecové vydal roku 2024 Portál.
O čem kniha je
Autorka léta pracuje jako terapeutka s dospělými, kteří vyrostli v rodinách, kde o ně bylo materiálně postaráno, ale chyběl někdo, kdo by je opravdu viděl a slyšel. Takové rodiče nazývá emočně nezralými. Jsou sebestřední, hůř snášejí cizí city, těžko se omlouvají a o vlastním chování nepřemýšlejí. Vztah s dítětem řídí jejich nálady a potřeby, ne to, co dítě právě prožívá. Navenek přitom mohou fungovat bez problémů, mít práci, přátele i dobrou pověst.
Gibson rozlišuje čtyři typy takových rodičů. První je ovládaný city: jeho nálady zaplavují celou rodinu a děti se učí chodit po špičkách. Druhý je puzený výkonem: neustále něco organizuje, tlačí děti k dokonalosti a zajímá ho spíš výsledek než člověk. Třetí je pasivní: bývá laskavý, ale do ničeho nezasáhne a dítě před nikým nechrání. Čtvrtý je odmítavý: dítě je mu na obtíž, je odtažitý nebo se mu posmívá.
Dětí, které v takové rodině vyrostly, se podle autorky týkají dvě hlavní reakce. Externalizátoři řeší nepohodu tlakem na okolí a odpovědnost přenášejí na druhé. Internalizátoři hledají chybu v sobě, jsou citliví na potřeby ostatních a snaží se vztahy napravit vlastním úsilím. Kniha je určena hlavně jim. Popisuje, jak si dítě v rodině osvojí určitou roli, třeba pomocníka, miláčka nebo toho, kdo drží mír, a jak v dospělosti ztratí kontakt s tím, co samo chce a potřebuje.
Druhá polovina knihy ukazuje cestu ven. Autorka popisuje okamžik, kdy se dosavadní role zhroutí a člověk si uvědomí, co se doma opravdu dělo. Radí, jak se nenechat vtáhnout do rodičových emocí, jak zůstat v kontaktu bez očekávání, že rodič najednou pochopí, a jak odlišit pouhé setkávání od skutečného vztahu. Poslední kapitola učí rozpoznat lidi, s nimiž se dá být sám sebou.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Kniha nemluví o neurodivergenci, mluví o dítěti, jehož vnitřní svět nikdo nepřijímá. Pro neurodivergentní lidi je to ale známé téma. Dítě, které vnímá ostřeji, reaguje intenzivněji nebo jinak než okolí, snadno slyší, že je přecitlivělé, dramatické nebo náročné. Když rodič neumí city dítěte unést, bere odlišnost jako chybu dítěte, ne jako jiný způsob prožívání. Právě tento obrat, ve kterém se z rozdílu stává provinění, kniha pojmenovává velmi přesně.
Internalizátor, jak ho autorka popisuje, je dítě, které zjemňuje svá slova podle nálady v místnosti, předem tuší, co kdo chce, a podle toho se chová. Z pohledu neurodiverzity je to blízké maskování: člověk se naučí hrát, kým ho chtějí mít, a platí za to vyčerpáním a ztrátou kontaktu se sebou samým. Stejné chování může mít různé kořeny. Kniha ho vysvětluje výchovou, neurodiverzita připomíná, že k ní může přistupovat i vrozená odlišnost, a obojí se může potkat u jednoho člověka.
Z vývojového hlediska se dítě učí pojmenovat a unést pocity tak, že je dospělý nejdřív pojmenuje a unese spolu s ním. Když je dospělý zaplavuje svými city nebo je odmítá, dítě se naučí, že pocity jsou nebezpečné a že je lepší je skrývat. Vzniká osamělost uprostřed rodiny a vina za něco, co na dítěti nikdy nebylo. Často se také obrátí role: dítě pečuje o rodiče. Pro dítě, které už samo potřebuje víc klidu a předvídatelnosti, je nevyzpytatelný rodič zátěž navíc.
Kniha dává čtenáři slova pro zkušenost, která se špatně vysvětluje, protože se v ní vlastně nic zlého nestalo, a přesto něco chybělo. Dospělým, kterým se vlastní neurodivergence ukáže až později, může pomoci pochopit, proč se v dětství cítili jako cizinci. Zároveň je dobré nezaměňovat pojmy. Emočně nezralý rodič není totéž co rodič neurodivergentní. Neurodivergentní rodiče mohou být vřelí, spolehliví a schopní se omluvit a těžkosti s vyjadřováním citů nebo se čtením signálů nejsou sebestřednost ani odmítání odpovědnosti. Kniha popisuje chování, ne neurotyp.
Dá se číst jako příručka k vlastnímu smutku a zmatku, ne jako obžaloba. Vede čtenáře k tomu, aby viděl rodiče bez iluzí, přestal usilovat o to, co jim nejde, a vrátil se ke svým potřebám. Pro lidi, kteří celý život cítili, že jsou „moc“ nebo „málo“, může být už samo uvědomění, že chyba nebyla v nich, velkou úlevou.
Než začnete číst
Je to populárně naučná kniha, ne vědecká studie. Dělí rodiče na čtyři typy a děti na dvě hlavní reakce, což pomáhá se zorientovat, ale skutečné rodiny bývají složitější a typy se v nich prolínají. Knihu tvoří deset kapitol a úvod na zhruba 270 stranách. Autorka čerpá z příběhů svých klientek a klientů, takže je čtivá a konkrétní.
Téma je citlivé: emoční zanedbávání, odmítání a vina z dětství. Při čtení se mohou vynořit staré a bolestivé vzpomínky. Kdo zrovna prochází těžkým obdobím, může si knihu číst po částech, nebo s oporou blízkého člověka či terapeuta.