Autor:
Bessel van der Kolk
Originální název:
The Body Keeps the Score: Brain, Mind, and Body in the Healing of Trauma
Překladatel:
Monika Martinková
Jazyk:
česky
Rok vydání:
2014 (první české vydání 2021)
Nakladatel:
Jan Melvil Publishing
Kde sehnat:
Tělo sčítá rány je kniha amerického psychiatra Bessela van der Kolka o tom, jak trauma zanechává stopy v mozku, těle i vztazích a jak se s ním dá žít a léčit ho. Autor v ní čerpá z dlouholeté práce s válečnými veterány i s dětmi, které zažily týrání a zanedbávání.
O čem kniha je
Van der Kolk začíná u příběhu oboru. Ukazuje, jak psychiatrie dlouho nevěděla, co si počít s lidmi, kteří se vrátili z války nebo přežili násilí, a jak se pojem posttraumatické stresové poruchy teprve prosazoval. Potom popisuje, co se při traumatu podle neurovědy a klinické zkušenosti děje: mozek, který vyhodnocuje ohrožení, se nastaví na poplach a pak se jen těžko vrací do klidu.
Velká část knihy patří dětem. Autor popisuje, jak se vazba k pečující osobě promítá do toho, jak dítě zvládá emoce, a proč se u dětí, které vyrůstaly v nebezpečí, často objevují diagnózy jako porucha pozornosti nebo vzdorovitost, které jejich příběh přehlížejí. Navrhl proto vlastní diagnózu vývojové traumatické poruchy, do americké diagnostické příručky DSM-5 se však nedostala.
Poslední část popisuje cesty k uzdravení. Vedle rozhovoru zahrnují metodu EMDR, jógu, neurofeedback, divadlo a práci s tělem. Společné jim je, že se trauma nesnaží jen vysvětlit, ale pomáhají tělu znovu zažít bezpečí.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Silnou stránkou knihy je, že chování čte jako přizpůsobení. Dítě, které se neustále hlídá, vybuchuje nebo se odpojuje, se podle autora učí přežít prostředí, v němž nebylo v bezpečí. Tato optika, která se ptá nejdřív proč a teprve potom co s tím, je blízká neurodiverzitě a pomáhá dospělým nevidět v dítěti protivníka.
Pro vývojovou psychologii je důležitý důraz na vazbu a na to, že bezpečí vzniká ve vztahu. Dítě si samo nemůže zajistit, aby bylo v pořádku. Potřebuje dospělého, který jeho stav vnímá a odpovídá na něj. Kde to chybí, učí se spoléhat jen samo na sebe, a to za cenu stálého napětí.
S neurodiverzitním pohledem je ale na místě i kritické čtení. Kniha mluví jazykem diagnóz a poruch a místy naznačuje, že stejné chování, například nepozornost, výbuchy nebo odtažitost, může mít původ v traumatu. U konkrétního dítěte to tak může být, neznamená to ale, že autismus nebo ADHD jsou následkem traumatu. Neurodivergentní lidé jsou naopak v prostředí, které s nimi nepočítá, vystaveni většímu riziku přetížení, výsměchu a šikany, a i to může zanechat stopy. Dobrá otázka proto zní, co v prostředí dítěti chybí, ne co je s dítětem špatně.
Čtenáři, který trauma sám zažil, nabízí kniha něco praktického: zkušenost, že reakce těla, které se zdají nepochopitelné, jako ztuhnutí, návaly vzteku nebo odpojení, mají srozumitelný původ. Dává tak slova tomu, co dlouho zůstávalo bez jména.
Než začnete číst
Kniha má téměř pět set stran a obsahuje popisy války, sexuálního a domácího násilí i týrání dětí. Čte se těžce a nemusí vyhovovat číst ji vkuse. Autor je psychiatr a otevřeně píše i o svých pochybnostech o lécích a diagnózách. Některá jeho tvrzení, například o tom, jak se trauma ukládá v těle, jsou v odborné komunitě předmětem diskuse.