Původ:
Londýn, Anglie
Vznik:
1976
Zánik:
1996
Žánr:
post-punk, alternativní pop
Zakladatelé:
Siouxsie Sioux a Steven Severin
Studiových alb:
11
Siouxsie and the Banshees byla britská kapela založená v Londýně v roce 1976 zpěvačkou Siouxsie Sioux a baskytaristou Stevenem Severinem. Patřila k průkopníkům post-punku a v 80. letech se stala jednou z nejúspěšnějších alternativních skupin. Za svou kariéru vydala jedenáct studiových alb a třicet singlů, několikrát měnila sestavu a stálými členy zůstali jen Siouxsie a Severin.
Na této stránce najdete stručný příběh kapely, životopis zpěvačky a všech jedenáct studiových alb. U každého alba je shrnutí, pohled neurodiverzity a odkazy na poslech.
O kapele
Siouxsie Sioux a Steven Severin se poznali v září 1975 na koncertě Roxy Music. Od února 1976 sledovali tehdy ještě nepodepsané Sex Pistols. Na 100 Club Punk Festivalu 20. září 1976 vystoupili bez jména i bez kapely, s vypůjčenými hudebníky, a odehráli dvacetiminutovou improvizaci na motivy Otčenáše. Chtěli po koncertě skončit, ale nabídli jim další vystoupení. Přidali se bubeník Kenny Morris a kytarista John McKay a v červnu 1978 kapela podepsala u Polydoru smlouvu se zárukou plné umělecké kontroly.
Po odchodu Morrise a McKaye v roce 1979 přišli bubeník Budgie a kytarista John McGeoch a zvuk se začal měnit: nejdřív k syntezátorům, později ke smyčcům, studiovým experimentům a stále pestřejším aranžím. Největším americkým hitem byl v roce 1991 singl „Kiss Them for Me“. Jako inspiraci kapelu uvádějí například Joy Division, The Cure, U2 nebo Radiohead. Rozpadla se v roce 1996.
Siouxsie Sioux
Siouxsie Sioux, vlastním jménem Susan Janet Ballion, se narodila 27. května 1957 v Londýně a vyrůstala v Chislehurstu v hrabství Kent. Podle dostupných životopisů byla izolované dítě: nemohla zvát kamarády domů kvůli otci, který byl nezaměstnaný a trpěl alkoholismem. Přesto ho vnímala jako inteligentního a načteného a soucítila s tím, že se nehodí do rigidní střední třídy. Matka držela domácnost pohromadě a Siouxsie v ní viděla silnou ženu.
Upozornění: následující odstavec zmiňuje sexuální násilí. V devíti letech byla spolu s kamarádkou sexuálně napadena sousedem. Případ byl nahlášen policii, ale rodina ho rychle zamlčela a už se o něm nemluvilo. Siouxsie později popsala, že tím ztratila důvěru v dospělé jako v odpovědné lidi, a protože byla nejmladší a neměla se komu svěřit, vymyslela si vlastní svět jako způsob ochrany.
Její otec zemřel na následky alkoholismu, když jí bylo čtrnáct. Ztratila hodně na váze, přestala chodit do školy a přežila operaci kvůli ulcerózní kolitidě. V nemocnici v roce 1972 poprvé uviděla v televizi Davida Bowieho. V sedmnácti opustila školu, začala chodit do gay diskoték a stala se známou v londýnské klubové scéně díky odvážnému oblékání a výraznému líčení, které později ovlivnilo gotický styl. Spolu se Severinem založila kapelu a stala se jejím hlasem a hlavní textařkou. V roce 1981 založila vedlejší skupinu The Creatures, později vydala sólové album Mantaray (2007). AllMusic ji označil za jednu z nejvlivnějších britských zpěvaček rockové éry.
Pro neurodiverzitu je Siouxsie zajímavá tím, jak zacházela s podivností, tělem a pohlavím. Jako dítě se cítila odlišná od okolí. V mládí ztratila hodně na váze a prodělala operaci kvůli nemoci střev, a v nemocnici poprvé uviděla Davida Bowieho, který si hrál s pohlavními normami. Pak si z fetišistického a bondage oblečení, výrazného líčení a černých vlasů vytvořila vzhled, který se stal vzorem pro gotický styl. Nikde neuvádí, že by měla nějakou diagnózu, a my ji nehledáme. Je to příběh odlišnosti, která se neskrývá, ale zveličuje.
Studiová alba
Všech jedenáct studiových alb v pořadí, v jakém vyšla:
- The Scream (1978)
- Join Hands (1979)
- Kaleidoscope (1980)
- Juju (1981)
- A Kiss in the Dreamhouse (1982)
- Hyæna (1984)
- Tinderbox (1986)
- Through the Looking Glass (1987)
- Peepshow (1988)
- Superstition (1991)
- The Rapture (1995)
1. The Scream
Rok vydání:
1978
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Steve Lillywhite (spoluproducent)
Kde poslouchat:
O čem album je
Debutové album kapela nahrála v srpnu 1978, krátce poté, co po mnoha měsících bez smlouvy podepsala u Polydoru. Nahrávání trvalo týden a míchání tři týdny. Zvuk tvoří ostrá, úhlavá kytara, basa vedoucí rytmus a strojově znějící bicí postavené hlavně na tomtomech. Kritici ho popisují jako stísněný, a přitom prostorný. Kapela sama svou hudbu v té době označovala za chladnou, strojovou a zároveň vášnivou.
Album je dnes považováno za základní kámen post-punku. Jako inspiraci ho uvádějí mimo jiné Joy Division, U2, Killing Joke nebo Steve Albini.
Pohled neurodiverzity
Banshees začínali jako dvojice lidí, kteří se necítili zapadat do ničeho, co tehdy existovalo, a první vystoupení odehráli bez jména i bez kapely, dvacetiminutovou improvizací na motivy modlitby. Siouxsie si z oblečení a líčení vytvořila obraz, který neodpovídal tehdejším představám o ženskosti, a z podivnosti se stala její síla. „Hong Kong Garden“ vznikla z toho, že viděla skinheady šikanovat obsluhu čínské restaurace ve svém rodném městě, tedy ze solidarity s těmi, kdo jsou jiní.
„Suburban Relapse“ ukazuje druhou stranu: předměstí, kde se po člověku chce, aby se choval „normálně“, a když to přestane zvládat, omlouvá se. Nick Walker, který vytvořil pojem neuroqueer, tvrdí, že žádný „neurotypický mozek“ ve skutečnosti neexistuje a že normy jsou společensky vynucovaný výkon. Píseň tenhle výkon zachycuje v okamžiku, kdy se rozpadne.
2. Join Hands
O čem album je
Druhé album se tematicky vrací k první světové válce. Vznikalo půl roku a kapela se nechala ovlivnit zprávami ze světa: v roce 1979 poprvé viděla v televizi záběry zastřelovaných lidí z Íránu a doma se hromadily odpadky v londýnských ulicích. Mák na desce symbolizuje ztrátu, krev a beznaděj. Texty podle komentářů pracují s dětskou hrůzou, smrtí, mučením a osamělostí.
Hudebně je album temnější a klaustrofobičtější než debut. Vyšlo v den, kdy začalo turné, a po hádce při podpisové akci z kapely odešli kytarista John McKay a bubeník Kenny Morris. Byla to poslední deska původní sestavy.
Pohled neurodiverzity
Album vzniklo z odmítnutí zvyknout si. Kapela v roce 1979 poprvé viděla v televizi záběry zastřelovaných lidí a na londýnských ulicích se hromadily odpadky, které se podle Siouxsie jen zametaly a hnily dál. Většina lidí si na takové věci zvykne a jde dál, album je o tom, že to nešlo. „Poppy Day“ dává hlas mrtvým vojákům, kteří z hrobů žádají živé, aby převzali jejich boj: těla, o kterých se mlčí, tu mluví.
Tahle ostrá vnímavost a neschopnost „přepnout se“ je pro neurodiverzitu základní. Některé mysli filtrují méně, a proto vidí a cítí víc. Odchod dvou členů v den vydání pak ukazuje, jak zranitelné je to, co člověka drží, když se zaběhlé vztahy změní bez přípravy.
Než začnete poslouchat
Album se zabývá válkou, smrtí a mučením. Pokud je to pro vás těžké téma, vyberte si pro poslech klidnější chvíli.
3. Kaleidoscope
Rok vydání:
1980
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Nigel Gray (spoluproducent)
Kde poslouchat:
O čem album je
Po odchodu McKaye a Morrise přišli bubeník Budgie a kytarista John McGeoch a kapela poprvé použila syntezátory a bicí automaty. Výrazně elektronické jsou skladby „Red Light“ a „Lunar Camel“, na opačném pólu stojí balada „Desert Kisses“. Album předcházely singly „Happy House“ a „Christine“ a ve Spojeném království se dostalo na páté místo, což byl do té doby největší úspěch kapely.
Při nahrávání poslední skladby „Skin“ požádal Budgie o druhou bicí soupravu, aby si mohl hrát jako „otázka a odpověď“ sám se sebou. Členové si také vyměňovali nástroje: Budgie hrál na baskytaru a Severin na kytaru.
Pohled neurodiverzity
„Happy House“ je dům norem: patří do něj jen ten, kdo řekne ano, ostatní musí pryč a všichni mají klapky na očích a předstírají, že je všechno v pořádku. Siouxsie to označila za sarkasmus o televizní dokonalé rodině. Je to přesný obraz toho, co mnoho neurodivergentních a queer lidí zná: příslušnost za cenu skrývání sebe. „Christine“ vychází z knihy o ženě s mnoha osobnostmi, tedy o identitě, která není jedna.
Album se samo tříští jako kaleidoskop: syntezátory, bicí automaty a členové, kteří si prohazují nástroje (Budgie hrál na baskytaru, Severin na kytaru). Žádná role není pevná. Siouxsie se po nuceném měsíci klidu naučila hrát na kytaru a začala skládat, tedy zjistila, že její ruce a tělo umějí něco, co do té doby nedělaly.
4. Juju
Rok vydání:
1981
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Nigel Gray (spoluproducent)
Kde poslouchat:
O čem album je
Čtvrté album se vrací ke kytarovému zvuku, který pohání McGeochova nekonvenční hra a propracované bicí Budgieho. Nahrálo se ve studiu Surrey Sound. McGeoch zkoušel například zařízení Gizmo, které dává kytaře zvuk smyčcového nástroje, a ve skladbě „Sin in My Heart“ použil EBow. Z alba vyšly singly „Spellbound“ a „Arabian Knights“.
Severin později řekl, že šlo o první „koncepční“ album kapely, které čerpá z temnějších motivů. Nebylo to předem plánované, ale při psaní se objevila společná nit podobná příběhu. Juju kritici pokládají za mezník post-punku. Kapela sama odmítá zařazení mezi gotický rock.
Pohled neurodiverzity
„Spellbound“ popisuje tělo, které se hýbe, aniž by mělo na výběr: hlas z postýlky, smích, který praská zdmi, tanec hadrové panenky. Je to obraz těla, které něco vede a ovládá, ať je to zamilovanost, hyperfokus, nebo vtíravý podnět, a zároveň dětský pokoj, kde hračky ožívají.
Kapela odmítala, že hraje gotický rock, i když její vzhled a zvuk gotickou scénu pomáhaly zrodit. Je to zkušenost lidí, kterým okolí přiděluje identitu, kterou si nevybrali. Neurodiverzita se naopak opírá o identitu, kterou si člověk pojmenuje sám, ne o nálepku z cizí ruky.
5. A Kiss in the Dreamhouse
Rok vydání:
1982
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Siouxsie and the Banshees (zvukový mistr Mike Hedges)
Kde poslouchat:
O čem album je
Páté album přineslo posun k bohatšímu, snovějšímu zvuku. Kapela poprvé použila smyčce: Siouxsie nechtěla syntezátory, ale skutečné nástroje, které podle ní dýchají a znějí tělesně. Nahrávání začalo týdnem improvizace nad smyčkou z orchestrální verze singlu „Fireworks“. Mike Hedges vrstvil a upravoval Siouxsiin hlas a kapela se poprvé naplno naučila využívat možnosti studia. Podle Juliana Marszalka z The Quietus album ukázalo, že Banshees patřili k velkým britským psychedelickým kapelám.
Název přišel k Severinovi po pořadu o hollywoodských prostitutkách čtyřicátých let, které se nechaly operovat, aby se podobaly hvězdám. „Dreamhouse“ byl skutečný losangeleský nevěstinec, kde bylo možné potkat dokonalé kopie filmových hvězd. Obal je inspirován obrazy Gustava Klimta.
Pohled neurodiverzity
Příběh o ženách, které si nechaly upravit tvář, aby vypadaly jako filmové hvězdy, je o vztahu k vlastnímu tělu a o tom, jak se z těla stává maska. „Dreamhouse“ byl nevěstinec, kde si klient mohl vybrat dokonalou kopii hvězdy, třeba Mae West, tedy ženu, která hraje ženu, jakou si muži přejí. Album ukazuje pohlaví a podobu jako výkon, který se dá koupit a prodat.
Neurodivergentní lidé znají podobnou zkušenost z maskování: být replikou někoho přijatelného. Hudebně je album protipólem. Siouxsie chtěla skutečné smyčce, protože mají tělesný zvuk, a hrálo se z improvizace nad smyčkou, ze které vznikl nový tvar. Odlišnost se tu nemaskuje, ale zdobí zlatem, jak ukazuje obal inspirovaný Klimtem.
6. Hyæna
Rok vydání:
1984
Vydavatel:
Polydor (v USA Geffen)
Kde poslouchat:
O čem album je
Šesté album je jediné, které s kapelou nahrál kytarista Robert Smith z The Cure. Úvodní „Dazzle“ doprovází smyčce hráčů z londýnského symfonického orchestru, kteří vystupovali jako sedmadvacetičlenné těleso Chandos Players. Skladbu vytvořila Siouxsie z melodie, kterou složila na klavír.
Singl „Dear Prudence“ se v Británii dostal na třetí místo a byl dosud nejúspěšnější. Hyæna se stala prvním albem Banshees, které vstoupilo do žebříčku Billboard 200 v USA, a zároveň první deskou vydanou v Americe u Geffenu, který pak znovu vydal i starší katalog kapely.
Pohled neurodiverzity
„Swimming Horses“ pracuje s mořskými koníky, u nichž mláďata rodí samec: obraz těla, které se nechová podle rolí. Vedle toho stojí příběh ze skutečného dokumentu o ženách, jejichž těla jsou předmětem cizího soudu: dívce s nádorem nikdo nevěří, že není těhotná, a matka ji otráví, aby ji chránila před horším. Siouxsie řekla, že se chtěla ze smutku vypsat, aniž by příběh zbytečně vyhrotila.
Neurodiverzita tu potkává genderové normy: společenství, které vynucuje, jak má vypadat ženské tělo a co smí dělat, a jehož pravidla nejdou obejít ani důkazem. Je to příklad toho, že normy nejsou neutrální, ale prosazují se silou, a že být „jiný“ v takovém prostředí může znamenat nebezpečí.
Než začnete poslouchat
Skladba „Swimming Horses“ popisuje násilí na ženách a otrávení dcery matkou z lásky. Pokud je pro vás takové téma těžké, vyberte si pro poslech jiný čas nebo ji přeskočte.
7. Tinderbox
Rok vydání:
1986
Vydavatel:
Wonderland / Polydor (v USA Geffen)
Kde poslouchat:
O čem album je
Sedmé album vzniklo s novým kytaristou Johnem Valentinem Carruthersem. Bylo napsáno tak, aby se dalo odehrát naživo celé, podobně jako dříve Juju. Kapela skladby několik měsíců zkoušela, koncem roku 1984 je nahrála jako demo a v květnu 1985 odjela nahrávat do Berlína. Singly „Cities in Dust“ a „Candyman“ vyšly mezi koncem roku 1985 a začátkem 1986.
Ve skladbě „92°“ zazní vzorek z filmu „It Came from Outer Space“ o tom, že při teplotě 92 stupňů Fahrenheita se páchá nejvíc vražd, protože lidé jsou podráždění a je jim příliš horko na pohyb. Na obalu je slavná fotografie tornáda z roku 1927, kterou pořídila Lucille Handbergová poblíž města Jasper v Minnesotě.
Pohled neurodiverzity
„Cities in Dust“ líčí Pompeje: sopku, těla obětí a jejich pozdější nález. Těla, která zůstala v pozici, ve které je zastihla katastrofa, jsou obrazem toho, co se stane, když svět přetíží. „92°“ říká, že horko dělá lidi podrážděné, a ukazuje, jak je naše chování závislé na tělesném prostředí. „Candyman“ je o útočníkovi na děti: o jejich tělech, která si někdo bere, a o studu, který se pak přenese na dítě.
Tělo, které se nesmí ozvat a nese vinu za to, co se mu stalo, je téma, které přesahuje jakýkoli neurotyp. Neurodiverzita sem přidává otázku, jak děti, které jinak čtou úmysly druhých a berou slova doslova, mohou být zranitelnější a jak důležité je jim věřit.
Než začnete poslouchat
Skladba „Candyman“ je o zneužívání dětí. Pokud je pro vás takové téma těžké, přeskočte ji.
8. Through the Looking Glass
Rok vydání:
1987
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Siouxsie and the Banshees a Mike Hedges
Kde poslouchat:
O čem album je
Osmé album je sbírka coververzí. Kapela ho nahrála s Mikem Hedgesem a vydala v březnu 1987. Singly byly „This Wheel’s on Fire“ a „The Passenger“. Některé verze ocenili sami původní autoři. Je to druhé a poslední album s kytaristou Johnem Valentinem Carruthersem.
Název připomíná Carrollovo Za zrcadlem. V roce 2024 vyšlo album znovu na průhledném vinylu s obalem se zrcadlovým efektem.
Pohled neurodiverzity
Název odkazuje na Carrollovo Za zrcadlem. Alenka v zemi divů neustále mění velikost i podobu a nemá pevnou identitu. Banshees pojmenovali podle Alenky i svou značku Wonderland. Album plné cizích písní je pak zrcadlem, ve kterém se kapela zkouší v cizích hlasech a hledá, co je její.
To je blízké zkušenosti neurodivergentních lidí, kteří si identitu často skládají z přebíraných slov, rolí a skriptů, než najdou své vlastní. Iggy Pop o jejich verzi „The Passenger“ řekl, že je dobrá. Přebírání cizího tak může být cesta k sebeurčení, ne pouhá napodobenina.
9. Peepshow
O čem album je
Deváté album je první, které nahrála kapela jako pětice, po příchodu multiinstrumentalisty Martina McCarricka a kytaristy Jona Kleina. Je pestré a čerpá z mnoha vlivů. Kritici chválili nepředvídatelné orchestrace a nové odstíny Siouxsiina hlasu. Singly byly „Peek-a-Boo“, „The Killing Jar“ a „The Last Beat of My Heart“.
„Peek-a-Boo“ je hudební koláž s obráceným bubnováním, kde hlas poskakuje mezi kanály. „The Killing Jar“ začíná náznakem reggae a rozplyne se v transu podobném Brianu Enovi. „Scarecrow“ má blízkovýchodní nádech a v „Rhapsody“ zpívá Siouxsie jako soprán. „Peek-a-Boo“ se stal prvním americkým hitem kapely.
Pohled neurodiverzity
„Peek-a-Boo“ je podle ohlasů píseň o peepshow a sexuální práci: o těle na pohled, o tom, kdo se dívá a koho si kdo kupuje. Siouxsie zpívala každou řádku do jiného mikrofonu, takže hlas se tříští a skáče mezi kanály. Identita tu není jednolitá, ale rozdělená mezi pohledy.
„The Killing Jar“ napsal Severin: hněv, který se krátce rozzáří a je udušen, a zbývá jen ruka kolem nádoby. Neurodivergentní i queer lidé, kteří celý život potlačují sami sebe, aby je okolí přijalo, znají, jak takové dusení vypadá, i vyhoření, které po něm přichází.
10. Superstition
Rok vydání:
1991
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Stephen Hague
Kde poslouchat:
O čem album je
Desáté album kapela psala v rezidenčním studiu ve Walesu a nahrála v Londýně v RAK Studios s producentem Stephenem Haguem. Singl „Kiss Them for Me“ dosáhl v USA na 23. místo a přinesl první top 40 hit. Do zvuku přispěl Talvin Singh hrou na tablu ve skladbách „Kiss Them for Me“ a „Silver Waterfalls“. V létě 1991 kapela vystupovala v USA jako jeden z headlinerů úvodního ročníku turné Lollapalooza.
Hague používal postupy, se kterými později Siouxsie nesouhlasila, například počítačovou produkci. Vyšla z toho s názorem proti počítačům, zatímco Severinovi se naopak líbilo, že se skladby ladí tak dlouho, dokud nejsou výborné.
Pohled neurodiverzity
„Kiss Them for Me“ je hold Jayne Mansfieldové, ženě, jejíž tělo a obraz se staly veřejným majetkem: večírky, růžový šampaňský, bazén ve tvaru srdce. Refrén o zpoždění se dá číst jako pocit, že skutečný člověk se vždycky opožďuje za obrazem, který se po něm chce.
„Fear (of the Unknown)“ je o strachu z neznámého: lidé raději zůstanou u smutného, ale bezpečného, a dva cizinci se nepřiblíží kvůli podezíravosti. Neurodivergentní lidé znají potřebu stejnosti a strach z odmítnutí, které člověka odříznou od blízkosti dřív, než k ní dojde.
Než začnete poslouchat
Ve skladbě „Fear (of the Unknown)“ zazní obraz nutkání skočit z výšky. Pokud je pro vás takové téma těžké, vyberte si pro poslech klidnější chvíli.
11. The Rapture
Rok vydání:
1995
Vydavatel:
Polydor
Producent:
Siouxsie and the Banshees a John Cale
Kde poslouchat:
O čem album je
Jedenácté a poslední studiové album vyšlo v lednu 1995 ve Velké Británii a v únoru v USA. Nahrálo se ve dvou blocích. Skladby se violoncellovými aranžemi, včetně titulní, nahrála kapela sama v roce 1993 ve Francii, po psaní v domě Siouxsie a Budgieho. Zbytek v roce 1994 produkoval John Cale, bývalý člen Velvet Underground.
Když Siouxsie zjistila, že zemřel kytarista Mick Ronson, požádala Jona Kleina, aby do skladby „The Double Life“ přidal sólo na jeho památku. Kapela jinak sóla nechtěla. V roce 1996 se rozpadla.
Pohled neurodiverzity
„Love Out Me“ napsala Siouxsie a je jednou z nejtvrdších skladeb alba. Postava rozbíjí vlastní podobu, tedy to, co vidí v zrcadle, a zároveň prosí o lásku, o záchranu před sebou i o odstranění lásky, kterou nesnese. Mluví o „spleti nepodobnosti“, pocitu, že člověk nezapadá, a o hněvu spojeném se smutkem, který tu je prý vždycky. Je to obraz toho, jak se odmítnutí zvenčí může obrátit proti vlastnímu tělu a podobě.
Pro neurodiverzitu je to jedno z nejtěžších témat: neurodivergentní i queer lidé často vyrůstají s pocitem, že jejich tělo a způsob existence jsou špatné, a ten pocit si přenesou dovnitř. „Sick Child“ pak ukazuje opak: péči, která nepředstírá, že rozumí, a nenutí řešení, když se druhý třese a ztrácí slova.
Než začnete poslouchat
Skladba „Love Out Me“ je o sebepoškozování. Pokud vás téma zasahuje osobně, svěřte se někomu blízkému nebo zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123.