Teletubbies

Autoři:

Anne Wood a Andrew Davenport

Originální název:

Teletubbies

Produkce:

Ragdoll Productions pro BBC

Původní seriál:

1997–2001, 365 dílů po zhruba 25 minutách

Nová verze:

2015–2018, 120 dílů po 15 minutách (CBeebies); v roce 2022 vyšla na Netflixu v novém namluvení

Spin-off:

Teletubbies Everywhere (2002)

Pro koho:

děti ve věku 1–4 roky

Teletubbies je britský seriál pro nejmenší děti, který v roce 1997 vytvořili Anne Wood a Andrew Davenport pro BBC. Čtyři oblí tvorové, každý jiné barvy a s jinou anténou na hlavě, žijí v travnaté, zvlněné krajině. Mluví napůl slovy a napůl žvatláním a na bříškách mají obrazovky, na nichž se čas od času objeví krátký film o skutečných dětech. Seriál se vysílal ve více než 120 zemích a ve 45 jazycích. Dospělé dráždil, kritici nad ním kroutili hlavou a děti ho sledovaly s neobvyklou soustředěností. Tento text se mu věnuje jako seriálu postavenému na vývoji malého dítěte, tedy na tom, jak vznikal, s kým se při jeho tvorbě počítalo a jak do světa batolat pouští děti z různých částí světa.

O čem seriál je

Teletubbies bydlí v travnaté krajině plné květin a králíků, v domě zapuštěném do kopce. Říká se mu Tubbytronic Superdome a vede do něj kulatý otvor nahoře i velké půlkruhové dveře dole. Dům hlídá a uklízí modrý vysavač Noo-Noo. Každý díl otvírá a zavírá Sluneční miminko, které Teletubbies budí. Mezi tím se opakují stálé obřady: Teletubbies si hrají s hlasovými trubkami (Voice Trumpets), Noo-Noo něco zkazí, všichni se pustí do svačiny Tubby Toast a Tubby Custard, jednou za díl se stane drobné kouzlo a z větrného mlýnu se na bříška postav promítne krátký film o skutečných dětech.

Po filmu Teletubbies zvolají „Znovu, znovu!“ a film se přehraje, trochu zkrácený. Pak zase tančí, zpívají a kutálejí se po trávě. Příběh v běžném smyslu seriál nemá. Má rytmus dne malého dítěte: probuzení, hra, jídlo, pohled ven, hra a uložení ke spánku.

Obyvatelé Teletubbylandu

Tinky Winky

Fialový, největší a nejstarší ze čtveřice, tedy ten, kdo skupinu vede. Často nosí červenou tašku. Taška je pro batole to, co pro ně bývá oblíbená hračka nebo přikrývka: předmět, který nese kus jistoty s sebou i tam, kde se děje něco nového.

Dipsy

Zelený a nejzarputilejší. Občas odmítne jít s ostatními, a skupina se kvůli tomu nerozpadne. Je to první a velmi důležitá lekce o tom, že nesouhlas patří k vývoji a že se dá přežít. Dipsy nosí velký klobouk se vzorem a tvůrci o něm uvedli, že je afrického původu.

Laa-Laa

Žlutá, s kudrnatou anténou. Je sladká, ráda zpívá a tančí a často dává pozor na ostatní. Její oblíbenou hračkou je oranžový gumový míč. Ukazuje tu část raného vývoje, v níž dítě začíná vnímat druhé a pečovat o ně.

Po

Červená, nejmenší a nejmladší. Mluví tichým hlasem a podle tvůrců je Kantonka, takže občas promluví kantonsky. Jezdí na modrorůžovém skútru. Seriál z toho, že je nejmenší, nedělá nedostatek.

Noo-Noo

Vysavač, který je zároveň hlídačem i hospodyní. Dorozumívá se mlaskavými zvuky a občas způsobí drobnou nehodu. Pečující dospělý tu tedy není člověk, ale pomalu se pohybující přítomnost, která udržuje domov v pořádku.

Sluneční miminko

Skutečné miminko, jehož tvář svítí na obloze Teletubbylandu. Objevuje se na začátku i na konci každého dílu a Teletubbies budí. Jeho smích dává dílu začátek i konec.

Portréty postav: Teletubbies Wiki (Fandom).

Seriál postavený na vývoji dítěte

Wood a Davenport vycházeli z toho, že pořad pro batolata nemá učit. Davenport při práci na dřívějším seriálu Tots TV hovořil s Wood o pořadu pro mladší diváky, který by stál na vývoji, nikoli na výuce. BBC k tomu přidala podmínku, že se v něm musí objevit děti, a Davenport proto vložil obrazovky do bříšek Teletubbies, aby vyřešil rozdíl velikostí mezi obřími postavami a malými dětmi.

Davenport o Teletubbies mluví jako o pořadu o období, kdy dítě poznává vlastní tělo: chodí, mluví, běhá, padá. Zelené kopce byly navržené tak, aby zvýrazňovaly hloubku prostoru, a velká část děje spočívá v tom, že postavy přicházejí, odcházejí a vyskakují a mizí. Teletubbies mají tělesné proporce, chování i řeč batolat. Rozumějí víc, než umějí říct, přesně jako diváci, pro které jsou určeni. Jejich žvatlání napodobuje první slova dětí, které se teprve učí mluvit, a malý divák se tak nesetkává s někým, kdo je chytřejší než on.

Podle producentů je stálé opakování záměr: v Teletubbylandu se věci dějí znovu a znovu, takže dítě má čas objevit vztah příčiny a následku a předvídat, co přijde. Vývojový psycholog Tim Smith z londýnské Birkbeck uvádí, že opakování („znovu, znovu!“) dává dítěti druhou šanci látku usadit a promyslet. Davenport se při návrhu inspiroval také kosmonauty, zejména přistáním Apolla 11 na Měsíci, a obavou z toho, jak děti reagují na stále technologičtější prostředí konce devadesátých let. Obě podoby, kosmonaut v těžkém obleku a batole, které se učí chodit, spojuje nejistý pohyb v prostředí, kde nic není samozřejmé.

Odborníci a spolupráce

Na vzniku seriálu se odborná znalost podílela dvojím způsobem. Andrew Davenport vystudoval vědy o řeči a ve svých seriálech využívá poznatky o vývoji dítěte a osvojování jazyka. Anne Wood, původně učitelka angličtiny, vyvinula koncept Teletubbies při sledování reakcí dětí na dřívější seriály Tots TV a Rosie and Jim. Oba malé děti pozorovali přímo; záběry z pozorování dětí při hře v sídle společnosti Ragdoll se objevují v dokumentu BBC o vzniku seriálu z roku 1998.

Nezávislé studie byly k seriálu střízlivé. Americká studie Deborah Linebargerové z roku 2005 sledovala 51 rodin od šesti měsíců věku dětí. Děti, které ve třiceti měsících sledovaly například Doru nebo Blue’s Clues, měly větší slovní zásobu i lepší vyjadřování, zatímco u Teletubbies vyšly slovní zásoba i vyjadřování menší. Jde o souvislost, nikoli o prokázanou příčinu. Marina Krcmarová z Wake Forest University v roce 2007 uvedla, že batolata se učí víc od dospělého mluvčího než z pořadu typu Teletubbies. Americký komentář z roku 2001 poukazoval na to, že neexistují důkazy o tom, že by seriál učil děti mluvit, a Wood sama v roce 1998 uvedla, že pořad je určen dvouletým dětem.

Teletubbies tedy nevznikli jako vzdělávací program s radou pedagogů, ale jako pokus přenést pozorování malých dětí do televize. Tvůrci mezi sebou měli člověka znalého řeči a vývoje a šli cestou pozorování. Nezávislé studie jejich přínos pro řeč zatím nepodložily, a seriál tak zůstává spíš zrcadlem batolecího světa než učebnicí. Vlnu kampaní dospělých si seriál vysloužil také v USA, kde kazatel Jerry Falwell v roce 1999 tvrdil, že Tinky Winky s taškou je vzorem homosexuality, a v Polsku, kde chtěla úřednice Ewa Sowińska nechat seriál posoudit psychology, a po kritice od záměru ustoupila.

Děti a lidé z celého světa

Film na bříšku je klíčový prvek seriálu. Teletubbies mají k dětem ve filmech blízko: stojí a čekají, až se obraz objeví, radují se z něj a chtějí ho vidět znovu. Podle producentů ukazují vložky malé děti z různých částí světa a zůstávají v původním jazyce, protože v tomto věku děti sledují příběh stejně tolik podle děje a obrazu jako podle slov. Dítě tak slyší cizí jazyky a přesto rozumí, co se děje. Z toho se může zrodit pocit, že děti jsou všude stejné, ať jsou oblečení, prostředí i slova sebevíc odlišná. Při vysílání v jiných zemích se vložky mohly nahradit místními.

Nejde o nic bez předchůdce. Ragdoll už od roku 1994 vyráběl projekt Open a Door, mezinárodní výměnu pětiminutových filmů bez slov o jedné události z dětského života; po čtvrté sérii jich bylo 52 z 36 zemí. Spin-off Teletubbies Everywhere z roku 2002 vzal tento princip dál: vložky se zaměřily na první pojmy, tedy čísla, barvy a tvary, a ukazovaly děti z celého světa mluvící vlastním jazykem. Vložky podle dostupných popisů ukazují děti a dospělé při běžných činnostech, například při hrách nebo při opravě kola. Zvyky se tu nevykládají, jen se ukazuje obyčejný den.

Že seriál přesáhl hranice Británie, dokládají i místní názvy. V Indonésii se travnatým kopcům říká Bukit Teletubbies, tedy kopec Teletubbies, například u Sentani v okolí Jayapury v Papui a v národním parku Bromo Tengger Semeru.

Svět, odkud děti ve filmech přicházejí, je v seriálu zastoupen i uvnitř čtveřice. Po je podle tvůrců Kantonka a občas promluví kantonsky, Dipsy je podle tvůrců afrického původu. Teletubbies tak nejsou jen zvláštní tvorové, ale i drobný model světa, v němž každý nese jinou barvu, jinou řeč a jiný způsob chování a nikdo z toho nedělá problém.

Proč ho sledovat z pohledu neurodiverzity

Pro dítě, které je ve světě rychle přetížené, je nejcennější vlastností Teletubbies předvídatelnost. Každý díl má stejný rámec, stejné obřady a stejné pořadí věcí, takže dítě ví, co přijde, dřív než to přijde. Rychlé střihy a hlasitá překvapení jsou tu vzácné. Autistické děti i děti s ADHD se často vracejí k tomu, co dobře znají, protože známé je nezatěžuje. Seriál je postavený tak, že návrat ke známému je jeho hlavní princip.

„Znovu, znovu!“ je v seriálu žádost, která je vyslyšena. Teletubbies o opakování požádají a dostanou ho, bez výčitek a bez poučování. Dítě, které se potřebuje k stejné písni, stejné scéně nebo stejnému pohybu vracet, vidí, že tato potřeba je normální a že dospělý (zde vypravěč a svět kolem) ji bere vážně. Opakování tu neznamená, že dítě uvázlo; je to způsob, jak se věci usazují.

Řeč v Teletubbies je pro děti s odlišným vývojem řeči zvláštní úlevou. Postavy rozumějí víc, než umějí vyslovit, a jejich žvatlání nikdo neopravuje. Dítě, které mluví pozdě, jinak nebo vůbec, se zde nesetkává s výzvou „řekni to pořádně“. Kritici seriálu vyčítali právě tohle a studie přínos pro řeč nepotvrdily. Pro mnoho dětí je ale důležitější zkušenost světa, v němž nedokonalá řeč není selháním.

Smyslově je seriál laskavý: oblé tvary, sytě základní barvy, pomalé tempo a krátké věty. A přesto v něm nikdo není stejný. Dipsy odmítá, Po je nejmenší, Tinky Winky nosí tašku, která dospělé pobouřila víc než děti, a nikoho za to nikdo netrestá. Odlišnost je tu součástí skupiny, nikoli problémem, který je třeba vyřešit.

Z hlediska vývoje je Teletubbylandu bezpečné zázemí, z něhož se dá nahlížet ven. Dům v kopci je pevný bod, hlasy z trubek a Noo-Noo jsou přítomnost pečujícího, Sluneční miminko označuje probuzení i uložení ke spánku a předměty jako taška, míč a skútr drží jistotu v ruce. Z tohoto zázemí se Teletubbies dívají na obrazovku na svém těle a vidí jiné děti, jak se věnují stejným činnostem jako oni. Dítě tak může zkoušet, že svět je velký, že v něm žijí i jiné děti, a že se do něj dá dívat, aniž je třeba ihned opustit dům.

Seriál se dá sledovat jako příběh o tom, že dítě nemusí být rychlé, srozumitelné pro všechny ani stejné jako ostatní, aby bylo v pořádku.

Než začnete sledovat

Původní díly trvají zhruba pětadvacet minut a jejich tempo je velmi pomalé; dospělý divák ho snadno může vnímat jako nudné nebo dráždivé. Nová verze z let 2015 až 2018 má nové herce a jiný vzhled a trvá patnáct minut. Verze na Netflixu z roku 2022 přináší epizody z verze 2015 s novým vypravěčem. Seriál je určen dětem od jednoho roku a nejlépe se sleduje společně, s dospělým, který pojmenovává, co se děje, a bez spěchu přehraje, co dítě chce vidět znovu.