Autor:
Tereza Nagy Štolbová
Jazyk:
čeština
Rok vydání:
2014 (první a zatím jediné české vydání)
Nakladatel:
Triton (edice Třináctá komnata duše)
Kde sehnat:
Dcera padajícího listí je osobní příběh psycholožky a psychoterapeutky Terezy Nagy Štolbové o dětství bez mateřské lásky. Autorka v něm popisuje, jak se jako malá holčička ocitla v dětském domově a poté v adoptivní rodině a co všechno se v ní z toho utvářelo.
O čem kniha je
Tereza Nagy Štolbová se narodila spolu se sestrou dvojčetem v době, kdy padá listí. Krátce žila s matkou, která ji brzy opustila. Předškolní věk prožila v dětském domově a dalších deset let u adoptivních rodičů. Když kniha vyšla, pracovala jako psychoterapeutka a žila s mužem a třemi dětmi ve starém domě na vesnici.
Důležitý je v knize pohled dítěte. Autorka ho líčí s upřímností, která místy bolí, a čtenář s ním naráží na zeď nedorozumění mezi tím, co dítě prožívá, a tím, jak tomu rozumí svět kolem něj.
Podle anotace měla raná ztráta a život bez mateřské lásky dalekosáhlé následky: velké osamění, mentální anorexii, sebepoškozování a sebevražedné myšlenky v dospívání. Kniha ale není jen výčet toho nejtěžšího. Podtitul mluví o duši, která přežila díky lásce, a autorka ukazuje také houževnatost a schopnost se zotavit. Zároveň rozebírá, co znamená přetržení první vztahové vazby, tedy vztahu s matkou, a jak se s ním člověk může vydat na cestu k vlastnímu vnitřnímu dítěti.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Neurodiverzita vychází z toho, že lidé vnímají a prožívají svět různě a že odlišnost sama o sobě není porucha. Tahle kniha je o něčem jiném než autismus nebo ADHD, o rané ztrátě a přetržené vazbě. Přesto se s neurodiverzitním přístupem potkává v podstatném bodě: bere vážně vnitřní svět dítěte a místo posuzování podle normy se ptá, co jeho chování znamená.
Z pohledu vývoje dítě od narození potřebuje někoho, kdo je mu stabilně nablízku, uklidní ho, pojmenuje jeho pocity a dá mu zažít, že na světě je v bezpečí. Když se první vazba přeruší, nemá dítě jak zármutek zpracovat a nosí ho v sobě. Malé děti navíc neumějí říct, co prožívají, a okolí pak vidí jen důsledky: uzavřenost, nejistotu, vzdor nebo vyhýbání se blízkosti. Snadno je čte jako nevděk nebo povahovou vlastnost, ačkoli jde o srozumitelnou odpověď na ztrátu.
Zeď nedorozumění, o které anotace mluví, je známá i z neurodiverzitní perspektivy. Člověk něco prožívá, okolí to čte po svém a obě strany se míjejí. Čím déle se to děje, tím víc se dítě učí, že jeho prožitek nikdo nevidí, a tím hlubší je osamění. Anotace řadí anorexii, sebepoškozování i sebevražedné myšlenky mezi důsledky raného traumatu a osamění, ne mezi povahové rysy. Je to pohled, který se s neurodiverzitou shoduje: za chováním, které okolí znepokojuje, stojí potřeba, která zůstala bez odpovědi.
Kniha je navíc napsaná hlasem zevnitř. Autorka o osamění, ústavu a adopci nepíše jako odbornice o někom jiném, ale jako člověk, který tím prošel a později se rozuměním lidské duši začal živit. Taková zkušenost vlastními slovy je v neurodiverzitním přemýšlení velmi cenná, protože ukazuje, co odlišné prožívání doopravdy obnáší, a ne jak ho vidí někdo zvenčí.
Dá se číst jako svědectví o tom, jak hluboce nás utváří první vztah, i jako připomínka pro adoptivní a pěstounské rodiče, učitele a terapeuty, že chování dítěte je sdělení, kterému má smysl porozumět.
Než začnete číst
Kniha je krátká, má 176 stran, a je psaná osobně. Je ale citově náročná: mluví o opuštění dítěte, ústavní péči, mentální anorexii, sebepoškozování a sebevražedných myšlenkách. Pokud máte podobnou zkušenost, čtěte v klidu a s pauzami. Kdyby vás něco z toho zasáhlo víc, než unesete, můžete zavolat na Linku první psychické pomoci (116 123), děti a mladí lidé na Linku bezpečí (116 111).