Autorkou článku je Chantelle Hyde
Chantelle se začala angažovat v této oblasti poté, co se dozvěděla, že její dcera byla ve škole zavřená v místnosti, a chtěla tak podpořit rodiny. Objevila se v pořadech Global News a CTV W5, kde se podělila o příběh své rodiny. Díky svým zkušenostem v oblasti vzdělávání dospělých, podnikání a principů Self-Reg Foundations spolupracuje s politiky a předními provinčními aktivisty, aby přinesla do povědomí veřejnosti problémy spojené s izolací a omezovacími opatřeními a nabídla k nim alternativy. Chantelle doufá, že přinese pozitivní změnu do systémů po celé Kanadě.
Mojí dceři Lily je 18 let. Přesto jsem při nedávném rozhovoru s novou ergoterapeutkou zjistila, že musím vysvětlovat, proč by její preference měly hrát roli při rozhodování o jejím vlastním životě.
Její první návrhy se týkaly toho, zda jsem s Lily někdy vyzkoušela metodu „Nejdřív/Pak“ nebo vizuální rozvrh. Nejprve se k tomu chci vyjádřit, poté se budu věnovat samotným návrhům.
Aby nová odbornice, která vstupuje do života 18leté dospělé osoby, navrhovala úplně stejné strategie, jaké mi byly navrženy (poskytovateli ABA), když bylo Lily 2 a půl roku, je pro mě jako rodiče vlastně docela urážlivé; když to někdo v této chvíli navrhuje, téměř to naznačuje, že jsem za těch 18 let se svou dcerou nikdy nic nezkusila. Tyto dvě strategie jsou bohužel doslova dvě z prvních, které jsme kdy použili.
Za druhé, to svědčí o tom, že si neprostudovala nic z Lilyiny dokumentace ani z naší dosavadní historie. V systému kanadské Britské Kolumbie, kde je vaše dítě na čekací listině na pouhých 10 týdnů u ergoterapeuta nebo logopeda, jsme tak promarnili první z devíti sezení s naším druhým ergoterapeutem v tomto programu. To, že si v danou chvíli se mnou neprošla ani minimální část pozadí případu a předložila neuvěřitelně zastaralé návrhy, znamenalo naprostou ztrátu toho sezení a vedlo také ke ztrátě budoucích sezení pro mou dceru.
Nyní se zaměřme na samotné strategie.
„Nejdřív/Pak“
Nejprve by Lily musela udělat něco, co po ní dospělý chtěl. Mohlo by jít o něco, co by pro ni mohlo být obtížné nebo co by z různých důvodů nechtěla dělat. A typicky by v tomto scénáři musela danou činnost provádět tak dlouho, jak bychom my rozhodli, jakýmkoli způsobem, s jakýmikoli pomůckami nebo bez nich – ať už jsme o nich věděli, nevěděli, nebo je ignorovali.
Poté by mohla dělat něco, co by ji bavilo, co by považovala za potřebné nebo co by chtěla.
Terapeutka to vlastně nepovažovala za behavioristickou strategii. Vysvětlila jsem jí však, že když přístup k něčemu, co Lily chce, závisí na splnění požadavku dospělého, rozpoznávám v tom známý přístup založený na poslušnosti.
Nejvíc mě znepokojovalo, jak rychle jsme dospěli ke strategiím, jak přimět Lily, aby něco udělala, aniž bychom nejprve pochopili, proč by to pro ni mohlo být obtížné, zda je to pro ni důležité nebo jakou podporu vlastně potřebuje. Musíme také skutečně zhodnotit, co bylo nezbytné, a co mělo pouze za cíl, aby se všichni ostatní cítili pohodlně s tím, co se děje.
V tomto případě jsme mluvili o Lilyině omezené touze trávit čas sezením na gauči v obývacím pokoji. Z několika velmi dobrých důvodů dává přednost tomu, trávit hodně času ve svém pokoji doma.
Kdyby si terapeutka přečetla její spis, zjistila by, že jsme za něco málo přes dva roky, poté co jsme náhle opustili situaci domácího násilí, již v našem šestém domě ve třetí provincii.
V rámci toho jsme opustili veškerou rodinu a přátele v místě, kde jsme žili, v New Brunswicku a Maine. Také jsme se museli podruhé vzdát mé rodiny v Ontariu, když pro Lily nebyla k dispozici žádná podpora v ontarijském děsivém systému financování autismu.
Prodali jsme všechno, co jsme vlastnili, až nám nezbylo vůbec nic, nakonec jsme přeletěli přes celou zemi, bydleli ve čtyřech různých zařízených domech a teprve nedávno jsme se konečně nastěhovali do našeho prvního domu, kde máme zase všechny své vlastní věci.
Při každém stěhování nás podporovalo několik různých lidí, a to v omezené míře, v jaké si to mohli finančně dovolit. Právě omezené a nové vztahy s pracovníky byly tím, co zpočátku vedlo k jejímu zvyku trávit více času ve svém pokoji, protože si myslím, že v určitém okamžiku prostě měla pocit, že nic není jako dřív a nikdo není stejný.
Musela také překonávat značné komunikační překážky s jednou osobou za druhou.
Měnící se prostředí, a to nejen v jejím domově, ale v celém městě i okolí, včetně rodin, které tam žily, a s nimiž se musela vypořádávat při každém stěhování, na ni bylo prostě příliš.
Dětská jídla z Dairy Queen se pro ni stala bezpečnou stravou, protože to byla jediná věc, která zůstávala stejná na všech místech, a to po dlouhou dobu.
Nebudu lhát… Samozřejmě jsem z toho všeho byla také ve stresu. A ona se se mnou musela vypořádat v mnoha mých nejvyčerpanějších krizových momentech, kdy jsem měla někdy velmi omezenou kapacitu. Nemůžeme uniknout vlastnímu nervovému systému, bez ohledu na to, kolik znalostí a zkušeností můžeme mít.
Tato ergoterapeutka také nevěděla, že jsme přešli od života plného cestování a všech těch úžasných míst, kde jsme byli, věcí, které viděla, a věcí, které dělala, ke ztrátě jejího „tatínka“, rodiny, domova a skončili jsme z velké části izolovaní se mnou, úplně bez východiska, zejména bez vhodného invalidního vozíku a někoho dost silného, kdo by ji tlačil, protože moje vlastní postižení to příliš ztěžovalo.
Existuje obrovské množství velmi pádných důvodů, proč by Lily možná nechtěla jen tak ležérně odpočívat na této pohovce, v tomto obývacím pokoji, v tomto domě, v tomto městě, s kýmkoli, kdo s ní zrovna v tu chvíli je.
Čí cíle se snažíme naplnit?
Do tohoto rozhovoru jsem šla s nadějí, že budeme diskutovat o Lilyiných potřebách v oblasti ergoterapie. Místo toho jsem se opakovaně vracela k jiné otázce: Čí jsou to vlastně cíle? A jaké škodlivé metody používáme, abychom se je pokusili dosáhnout?
Jako rodič samozřejmě mám své preference ohledně toho, co se u nás doma děje. Možná bych chtěla, aby se Lily zapojila do nějaké činnosti nebo trávila čas v určitém prostoru. Ale to, co v danou chvíli chci já, se automaticky nestává rozumným terapeutickým cílem. Často se to ani nestává mým cílem v daném okamžiku. Teď už jsem se poučila a nechávám Lily, aby si svůj den řídila co nejvíce sama, jako mladá dospělá, kterou je.
Lily má také své preference. Má důvody, proč něco chce dělat, nebo proč se na to necítí. Její omezené verbální komunikační schopnosti, nebo dokonce její stále omezené používání AAC (augmentativní a alternativní komunikace), by pro nás neměly být důvodem k předpokladu, že její nevyjádřené potřeby by neměly být i nadále nejvyšší prioritou. Možná budeme muset důkladně prozkoumat, o co jde, ale ta práce za to stojí. Její věk, samostatnost a zkušenosti, minulé i současné, by měly být vždy ústředním bodem rozhovoru.
V jednu chvíli jsem nabídla srovnání. Řekli byste své 18leté dceři, že musí nejprve dvě hodiny sedět na gauči v obývacím pokoji, než bude moct jít trávit čas ve svém pokoji?
Terapeutka řekla: „No, ne.“
Jednoduše jsem odpověděla: „Přesně tak.“ I bez jakýchkoli dalších faktorů. Proč by Lilyino postižení mělo takové zacházení ospravedlňovat? Jak by mohly být bez významu její minulé zkušenosti, všechny ty změny a dokonce i to, co se právě teď děje v jejím těle nebo v její mysli?
Než vymyslíme strategii, jak ji dostat na pohovku, chci, abychom se zeptali, proč tam nechce být. Co je jí nepříjemné? Co jí připadá obtížné? Co jí pobyt v jejím pokoji přináší? A proč je vlastně cílem právě to, aby seděla na gauči? Musí to vůbec být cíl? Možná by měl existovat dlouhý seznam jiných cílů, díky nimž by se cítila dostatečně bezpečně, aby chtěla sedět v našem obývacím pokoji.
Porozumění není totéž co souhlas
Terapeutka také navrhla vizuální rozvrh.
Vizuální rozvrhy mohou být užitečné. Někteří lidé je chtějí a považují je za pomoc.
Lily ale nechce, aby byl vyvěšený, a mně připadal příliš striktní, tak jsem to řekla.
Dalším návrhem byla aplikace. Opět pevně daný rozvrh.
Změna formátu mou obavu nevyřešila. Co by ten rozvrh obsahoval? Kdo by rozhodoval o tom, co do něj půjde? Pomohlo by to Lily zorganizovat den, o jehož podobě by mohla rozhodovat, nebo by to jen vystihovalo očekávání dospělých s nějakou zábavnou aktivitou vloženou uprostřed a na konci?
S dcerou dokážu komunikovat. Rozumí tomu, co říkám. Někdy prostě nechce dělat to, co navrhuji. Terapeutka to však nevěděla, protože si zjevně neprostudovala naši historii.
Tento rozdíl je důležitý. Nesouhlas nemusí nutně znamenat, že daná osoba potřebuje jasnější pokyny, další vizuální pomůcku nebo účinnější motivaci.
Někdy to znamená, že musíme naslouchat – nejen verbálním pokusům a použití AAK, ale také jejímu stresovému tónu hlasu, řeči těla, změnám v pohybech a mimice atd. Také si musíme udělat chvilku a vyslechnout kohokoli jiného, kdo by nám mohl říct, co se právě stalo, jak se měla během dne nebo kdykoli se mohla odehrát situace, která nám pomůže tento okamžik pochopit.
Znamená to také, že se musíme zeptat: Proč? A… Proč právě teď? To mě naučil Self-Reg a dr. Stuart Shanker. Seznam možných důvodů, které se skrývají za jakýmkoli daným okamžikem s dítětem, by vás opravdu ohromil, a přesto tak často činíme domněnky o tom, co se děje – často ne ve prospěch dítěte a až příliš často s negativním předsudkem ohledně jeho záměru a myšlenkových procesů.
Předvídatelnost by měla být podporou, ne omezováním autonomie
Dalším návrhem bylo zavést stálý režim po škole, aby Lily dělala věci, o kterých se domnívala, že po ní chci, a některé, které by opravdu byly příjemnou volbou – nebudu lhát –, ale stále upřímně nedokážu přijít na opravdu dobré důvody, kromě toho, že jsou „normální“, ať už to znamená cokoli.
Vysvětlila jsem, že mi nevadí, když si Lily v jednotlivých dnech vybírá různé aktivity. Tato flexibilita dává pro naši rodinu smysl. Také si myslím, že si jako osmnáctiletá zaslouží tento druh autonomie, i když se v jejím denním režimu z velké části řídím tím, co mi Lily sama navrhuje, už od jejích třinácti let, a poznala jsem, jaké to má významné výhody.
Nechci zavádět striktní rutinu jen proto, že se díky ní snáze prosazují očekávání dospělých.
Pokud by režim Lily pomáhal, stálo by za to o tom promluvit, přičemž v centru pozornosti by měly být její potřeby a preference.
Totéž platí pro aktivity, které plánujeme společně. Pokud se domluvíme na setkání s ergoterapeutem u bazénu, nebudu Lily nutit, aby plavala jen proto, že to byl plán.
Možná přijde a bude se cítit jinak. Něco na tom prostředí jí může být nepříjemné. Možná se bude chtít nejdřív dívat, než se rozhodne. Možná prostě změní názor.
Plán by se měl točit kolem osoby, která se ho účastní, nikoli kolem rodiče a jeho přání a potřeb. Vždy mě udiví, když se ergoterapeutka zeptá, jaké cíle bych si přála. Moje okamžitá odpověď obvykle zní: „Nejsem ergoterapeutka. Co podle vás z ergoterapeutického hlediska potřebuje?“
Zeptejte se, co danou věc ztěžuje
Lily také čelí značným výzvám souvisejícím s OCD a PDA. Během našeho rozhovoru vyšlo najevo, že terapeutka o OCD nevěděla, když řekla, že „není rozumné, aby u mě doma nemohly být (náhodné) věci rozložené“, kdykoli se mi zachce. Snažila jsem se vysvětlit, že volím různé způsoby, místa a načasování činností, abych omezila úroveň stresu mé dcery v souvislosti s jejím OCD. O PDA jsem se ani nestačila zmínit.
To měl být důvod k zastavení a získání dalších informací, než začne doporučovat strategie.
Nemám odborné vzdělání v léčbě OCD a mám potíže najít specialistu. Potřebuji odborníky, kteří si uvědomují meze svého porozumění a jsou ochotni klást otázky, spolupracovat a hledat odpovídající odbornou pomoc.
Když Lily něco připadá obtížné, chci, abychom se zajímali o to, jak to prožívá. Chci, aby všichni zohlednili prostředí, nároky, které jsou na ni kladeny, to, co sděluje, a aby zjistili, co by mohla potřebovat nebo chtít nad rámec těchto komunikačních dovedností.
Okamžitý přechod k metodě „Nejdřív/Pak“, sociálním příběhům nebo rozvrhům může nechat tyto otázky nezodpovězené. Ano, zmínila i sociální příběhy. Strategie pro zvýšení účasti sama o sobě nevysvětluje, co účasti brání, ani potenciálně neřeší základní problémy.
Účel je důležitější než nálepka
Nevěřím, že každé použití slov „nejprve“ a „pak“ je škodlivé. Tato slova mohou jednoduše vysvětlovat posloupnost: nejprve pojedeme k bazénu, pak si zaplaveme.
Stejně tak vizuální rozvrh může podporovat autonomii, pokud ji někdo chce, pomáhá jej vytvořit a může jej změnit.
Moje obava se týká podmíněného přístupu. Pokud musíte nejprve splnit očekávání dospělého, abyste získali přístup k něčemu, co je pro vás důležité, je tu problém.
Musíme prozkoumat, co strategie ve skutečnosti dělá. Poskytuje užitečné informace? Pomáhá někomu sledovat jeho vlastní cíle? Rozvíjí dovednosti způsobem, který podporuje budování vztahů a spolupráci? Může daná osoba odmítnout nebo požádat o změnu? Nebo je poslušnost cenou za přístup?
Pouhé označení přístupu za podpůrný tyto otázky nevyřeší.
Autonomie patří do plánu podpory
Chci, aby Lily měla podporu, která jí pomůže překonávat obtíže a účastnit se věcí, na kterých jí záleží. To vyžaduje vztah, ve kterém je její komunikace brána vážně, a to i když vyjadřuje nesouhlas, v jakékoli formě, dokonce i prostřednictvím chování, které může být pro ostatní nepříjemné.
Vyžaduje to také, aby odborníci přehodnotili cíl, pokud s ním osoba využívající služby nesouhlasí. Tato ergoterapeutka mi místo toho poslala dopis, kterým nás vyřadila ze svých ergoterapeutických služeb. Naštěstí jsem již dříve poslala e-mail našemu financujícímu úřadu s návrhem, že tyto služby již nejsou vhodné.
Co to však znamená pro jakéhokoli rodiče, který se zasazuje o postupy respektující neurologickou odlišnost, zohledňující traumatické zážitky a založené na vztazích? Příliš často znamená nesouhlas ztrátu služeb.
To vše má význam i mimo rámec jedné schůzky v rámci ergoterapie. Ve školách, domácnostech i komunitních službách se musíme podrobně zabývat každodenními postupy, které vyvolávají dojem, že kontrola ze strany dospělých je nevyhnutelná. Součástí úsilí o odklon od nátlaku je zkoumání toho, čí preference se berou v úvahu, jak reagujeme na odmítnutí a zda podpora ponechává prostor pro smysluplnou volbu.
Rodiny by měly mít možnost tyto otázky nastolit, aniž by s nimi bylo zacházeno jako s překážkami. Lidé, kteří služby využívají, by měli mít slovo při definování toho, jak pro ně vypadá úspěšná podpora.
Lily je 18 let. Zaslouží si pomoc s porozuměním a uspokojováním svých potřeb, s rozvíjením svých zájmů a s rozhodováním o svém životě.
Její autonomie by již měla být významnou součástí výchozího bodu.
Článek od Chantelle Hyde, byl přeložen díky spolupráci s Alliance Against Seclusion & Restraint https://endseclusion.org/2026/10/26/when-first-then-and-visual-schedules-become-a-condition-on-autonomy/
přeložila redakce
