Leo Kanner a jeho touha po slávě

Jak rozumět autismu

Leo Kanner a jeho touha po slávě

Historie autismu je jako detektivní příběh, plná zvratů a napětí. Jedinou její stinnou stránkou je, že oběťmi jsou téměř bez výjimky lidé, kteří žijí s autismem a jejich rodiny.

Jak velké je naše nepochopení, když Aspergerův syndrom spojujeme pouze s určitou částí projevů autistického spektra, přestože Hans Asperger byl tím, kdo dříve zdokumentoval část projevů autismu, jeho cenné poznatky a závěry přikryla nacistická genocida. Lékařský svět se tak o autismu dříve dozvěděl od Leo Kannera.

Leo Kanner byl původní profesí lékař. Údajně jediný předmět, v němž na studiích příliš nezářil byla psychologie. I jeho snad špatné znalosti však byly lepší než tehdejší americký zvyk stanovovat diagnózu souhlasem poroty, podobně jako u soudu. V části Ameriky, kam se po příjezdu do Ameriky se svou ženou dostal, vykonávali tuto činnost naprostí laici.

Když se objevila možnost, aby působil v prestižní Hopkinsově nemocnici, Švýcarský neurolog Adolf Meyer vyjádřil svoje pochybnosti nad jeho motivací slovy:

„Zdá se mi, že jste nakloněn spíše literární tvorbě, než abyste svůj zájem věnoval konkrétními faktům.“ 

Přes svoje pochyby, o kterých tehdy ani nemohl tušit, jak jsou přesné, Kannera přijal.

Díky své práci na učebnici dětské psychiatrie si Kanner získal pod vedením svého mentora Adolfa Meyera slušný ohlas, což mu umožnilo, aby spolu s maželkou vykonal neobyčejně záslužný čin. Podařilo se mu z nacistického prostředí zachránit a zajistit imigrační povolení pro více než 200 vědců a lékařů.

Mezi nimi byli i nejbližší spolupracovníci Hanse Aspergera – Anni Weiss a Georg Frankl – dva diagnostici, kteří se později stali manželi a kteří stáli za detailním popisem jak prvních Aspergerových, tak Kannerových případů.

Přestože – a nikoliv pouze jejich prostřednictvím – musel Kanner o Aspergerově práci vědět, nikdy jí nevěnoval více, než jednu malou zmínku pod čarou. Jak ukazují jeho pozdější konflikty s dalšími odborníky – nesnesl, aby kdokoliv ohrozil jeho vlastní slávu.

Weiss a Frankl působili po nějakou dobu jako Kannerovi diagnostici. Právě k nim posílal děti s autismem, se kterými se setkal, včetně těch, jejichž případové studie jej učinili slavným.

Zatímco Frankl sdílel mnoho z Aspergerova přesvědčení o potenciálu, schopnostech a nadání autistů, Kannerův pohled byl jiný. Tam, kde Asperger komentoval verbální echolálie jako smysluplné znaky inteligence a dokonce je byl schopen zasadit do kontextu a odhalit jejich význam, hovořil Kanner o nesmyslných výrocích, které jsou pouze opakováním zaslechnutého, které má sloužit k provokaci afektivního kontaktu ze strany rodičů.

Nebyly to chladné matky, o kterých Kanner mluvil – ačkoliv na pozadí ženské emancipace se mnoha toto téma líbilo a bylo cestou jak snížit hodnotu žen ve společnosti – vinil z citového chladu oba rodiče.

Mimochodem, jeho poznámky k rodičům byly velice kruté a obviňující, s výjimkou maminky, která byla uznávanou psychiatriní a zajistila mu publikaci v prestižním časopise – zde je vidět jistá tendence k prospěchářství.

Často se ptáme, proč se hovoří o „dětském autismu.“ Jeho původem je Kannerova nezodpovědnost. Tam, kde Hans Asperger pracoval s více než 200 lidmi na celém spektru autismu, vycházel Kanner jen z třinácti dětských diagnóz.

Ačkoliv zprvu považoval autismus za vrozený, později pod tlakem seznal, že nemá jak toto vyhodnotit, protože děti, které se dostaly do jeho péče se často údajně během prvních 20 měsíců života vyvíjely normálně. To otevřelo prostor pro psychoanalytický směr, který byl tehdy na vzestupu, aby se chopil „léčby“ autismu. Protože strůjcem stavu dítěte byli dle Kannera chladní rodiče, vhodnou léčbou byla několikaletá psychoanalytická terapie právě pro ně, zatímco děti bylo lepší umístit do ústavu.

Známá Kannerova stať o autismu však v jeho době nevyvolala tak velký zájem v jaký doufal. Naopak, psali mu rozhořčení odborníci, kteří zpochybňovali jeho tvrzení, že objevil něco, dosud nepopsaného, protože oni sami psali o poruchách afektivního kontaktu a dětské schizofrenii, kde se případové studie až nápadně blížily tomu, co popisoval Kanner.

Ten pochopil věc jako příležitost a po nějaké době napsal, že autistické projevy, které popsal, mohou být možná nejraněji pozorovatelnými projevy dětské schizofrenie. To mu otevřelo dveře k účasti na mnoha prestižních konferencích a, v plné míře, i k publikacím v mnoha odborných i populárních médiích. Zatímco autismus tehdy nebyl příliš zajímavých tématem, schizofrenie ano.

Některé z Kannerových postřehů o autismu pronásledují ve formě mýtů nebo určitě stigmatizace autisty dodnes:
Viníky autismu jsou rodiče. Děti s autismem neprojevují inteligenci, stimming a echolálie jsou projevem snahy získat si pozornost rodičů. Děti s autismem patří do ústavů. Dětský autismus je formou schizofrenie.

Kannerův příběh má v sobě mnohá poučení:

  • Někteří odborníci i laici, kteří se v oblasti autismu pohybují mohou být posedlí ambicemi po vlastní slávě. Tak mohou být nebezpeční pro autisty a jejich rodiny. Jejich aktivity a názory jsou motivovány vlastní slávou, publicitou a prospěchem, nikoliv potřebami těch, s nimiž se setkávají. Kannerův případ je toho nejlepším důkazem.
  • Kannerova zpráva o autismu se stala legendární. Dodnes se lidé učí „ve kterém roce popsal Kanner Autismus.“ Bohužel zapadla její druhá část, která líčí podstatně jiný obraz autismu, než ta první. Mluví se v ní o negativním vlivu ústavní péče na kvalitu života autistů a o tom, že akceptování autistické jinakosti je cestou k rozvoji daného jedince.
  • Jen malá změna v úhlu pohledu může mít zcela devastující důsledek pro generace lidí s autismem a jejich rodiny. Každý z nás, kdo se setkáváme s autistickými dětmi a dospělými můžeme buď posílit stigmatizaci nebo jít opačným směrem. Ti, na které se díváme jsou stále těmi samými lidmi, jejich inteligence, schopnosti, prožívání a chování jsou neměnné. Mění se jen náš úhel pohledu, prostý názor, který rozhoduje o tom, zda hledáme, jak děti a lidi s autismem a jejich rodiny podpořit, nebo zda rozhodneme o tom, že si za vše mohou sami a žádná budoucnost je nečeká.

Autor článku