Agresivní autisté? Nesmyslné prostředí v ústavech!

Jak rozumět autismu

Agresivní autisté? Nesmyslné prostředí v ústavech!

Vynikající americký klinický psycholog Herb Lovett hovoří o své zkušenosti s ústavy a o tom, jak nepřirozené prostředí a nesmyslné požadavky pracovníků v nich často vedou u klientů k frustracím, které nevyhnutelně vedou k agresi. Přitom, jak sám dokládá, mnohdy stačí jen lépe naslouchat a projevit trochu porozumění, abychom v společensky normálním kontextu pomohli člověku uspokojit jeho potřeby. Agresivita zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. První ze série čtyř vynikajících videí na téma agresivity, frustrace, ústavů a bezmoci.

Volný přepis videa:

Konverzace, na kterých záleží – Herb Lovett Část 1: Od řízení chování k podpoře

Když lidé s postižením protestují proti tomu, jak vypadají jejich životy, zvláště pak pomocí ‚agresivního chování‘, reakcí profesionálů bývá, že je dají do behaviorálních programů. Ty z nás, kteří to dělají nebo dělali, jen málokdy napadne, že tu vlastně pracujeme ve větším sociálním vzorci umlčování disidentských hlasů a udržování bezmocných v bezmoci.

Herbe, ty ve své knize odmítáš řadu typických intervencí nebo praktik, které používají lidé, kteří pracují se závažně a silně postiženými lidmi. Jsou to behaviorální modifikace nebo řízení chování, kde jsou lidé odměňováni za určitý typ chování. Vždycky jsi věřil tomu, že tohle je nevhodný způsob, jak jednat s postiženými lidmi?

Rád bych upřesnil, že já proti behaviorální modifikaci nic nemám a nemám nic ani proti podmíněným odměnám, pokud jsou ovšem sociálně normální.

Co tím myslíš?

Například existují programy, kde když máte v práci špatný den, nemůžete se večer dívat na televizi. To mi nedává u dospělého člověka žádný smysl. Není to sociálně normální důsledek. Naopak, když chcete jít s někým na piknik a přitom jste ho právě zmlátili, tak se mu asi nebude zrovna moc chtít, jít si s vámi dát sendvič. To mi přijde normální. A nejde o žádný předem vymyšlený plán, o který by se pečlivě usilovalo. Prostě to jenom nechci udělat.

A bývají takové věci dostatečně silné, aby opravdu měly takový efekt, aby vedly k eliminaci negativního chování nebo k vytvoření chování lepšího?

Jestli ne, tak to v podstatě vypovídá o našem vztahu. Například, někdy ve vztahu stačí, když jeden zvedne obočí a u druhého to vyvolá změnu v pulzu a dýchání a otázku: „Provedl jsem něco?“ To, jak na sebe vzájemně reagujeme, odpovídá tomu, jak si jeden druhého ceníme. Když k vám přistoupím na ulici a řeknu „No, to máme ale nádherné odpoledne. Proto teď se mnou půjdeš na piknik.“ Budete se na to těšit? Takhle nevnímám, jak se to často popisuje, pozitivní sociální zkušenost. Protože to možná ZNÍ hezky, ale nemusí to BÝT hezké.

Byla někdy doba, kdy sis nedělal takové starosti o to, jestli je reakce na něčí chování sociálně normální?

Šel jsem na vysokou školu, abych se stal klinickým psychologem, měl jsem klinický základ. S lidmi s vývojovými poruchami jsem se setkal z donucení. Přidělili mi pár dní do týdne. A nerozuměl jsem ničemu z toho, co se kolem mě dělo. Neměl jsem v tom oboru žádné zkušenosti. A pak jsem nastoupil do velikého ústavu, kam zavírali lidi. A já jsem nedokázal pochopit, co se stalo. Proč to tak je? Tohle byli lidé, ke kterým jsem mohl přijít a dát si s nimi šálek kávy, sednout si, popovídat si… a přesto byli pod zámkem. A celá ta myšlenka byla, že když se začnou chovat úzkostně nebo když jim to tam začne vadit, tak mám napsat program, který by řídil jejich chování. To byl můj úkol, ale já jsem ho nikdy moc dobře neplnil. Proč ne? Prostě jsem nedokázal pochopit… Jedna z prvních věcí, se kterou jsem se setkal byl muž, který, a to jsem naprosto chápal, rád pil kávu. A oni používali používali kávu jako odměnu pro něj za sedavé chování v jeho programu pro marnění dnů.

Za jaké chování?

Sedavé, což je zásadní dovednost. A tady máme tohohle asi pětadvacetiletého muže, který třídil plastové žetony do kbelíků. A tohle měl dělat celý den. On se občas zvedl a toulal se. A tak mu, aby posílili jeho chování, dávali kávu. Problém byl v tom, že on měl tu kávu tuze rád a tak začal běhat do kanceláří a krást ji druhým lidem. Přitom představoval tak trochu zdravotní riziko, protože vždycky vzal třeba konvici s opravdu horkou kávou a prostě ji na sebe vylil. Mohl se spálit. Takže se konala taková malá porada o tom, jak to dostaneme pod kontrolu? A lidé ho vodili po budově ruku v ruce, a drželi ho, aby to nedělal. A on si při tom zápasení s nimi v jednu chvíli vážně ublížil.

A v té době žádnou kávu nedostával?

No, mohl si dát jednu o pauze a jednu k obědu. Tak tři šálky denně… víc ani člověk nepotřebuje.

To myslíte jako vtip?

Ano, samozřejmě. Vždyť, někteří z nás v sobě mají tři šálky dřív, než vylezeme z postele, když si to dokážou zařídit. Takže, tady je ten muž, který zápasí, o to, aby něco získal a oni mu chtěli klást odpor. Může se to zdát dost naivní, ale já jsem je požádal, aby šli do nákupního centra a koupili Mr. Coffee (typ kávovaru – pozn. redakce) pak šli do samoobsluhy, koupili kávu naučili ho, jak si ji udělat. A tímhle způsobem mohl mít kávovar přímo u sebe. Naučil se, že kávu pijete, když ji chcete a když je k dispozici a že ji nemusíte krást. A tak přestal krást. Ale lidi, kteří tam pracovali,  hrozně zlobilo, když on mohl mít kávovar a oni ne. A tak ten program zrušili. Měl jsem udělat to, že bych vzal lidi, kteří poskytovali služby do nákupního centra a koupil jim kávovar, no ale…

A co se tedy nakonec stalo s tím mužem?

To bylo zajímavé. Řekli, že to není fér: proč by on měl mít kávu když nikdo jiný kávu nemá? A tak mu ji vzali. Ale on už potom tak agresivní nebyl. Bylo to skoro, jako by se z toho naučil, že už měl dost dlouho kávu podle svých vlastních potřeb, a že se vrátil k tomu, že ji měl v jen časech, které řídili oni, a přizpůsobil se. Což je škoda.

Takže ponaučení je, že můžeme někomu dovolit, aby měl chvíli vládu nad svým životem a pak mu ji můžeme zase vzít a bude to v pořádku?

Ne. Já to vidím spíš jako štědrost ducha pro některé lidi, nebo že se naučili, že jednou za čas dostanete v životě to, co chcete, a že kvůli tomu stojí za vydržet. To je ale v mnoha ohledech dost nebezpečný příběh. Už jen kvůli tomu ponaučení, co jsi z něj vyvodil. Ale já jsem neměl zájem řídit jeho pití kávy; já jsem měl zájem poskytnout mu, určité prostředí, ve kterém… Podívej se, tam, kde žil, nebyl rozhodně problémem nedostatek kávy. Byla to ta potřeba naučit ho, že když na tomto světě něco potřebuje a to něco je k dispozici každému, ať si to vezme.

Ale pokud pravidla té konkrétní společnosti, kde pracoval, říkají, že lidé mohou pít kávu, když mají pauzu a jindy ji pít nemohou, neumožnili bychom mu žít normálnější život, kdyby se řídil stejnými pravidly jako všichni ostatní?

No ano. To je velice silný argument. Až na to, že ta takzvaná „společnost“ pro kterou pracoval, byl státní ústav. Nedostával žádné peníze. Žil tam pod zámkem. Šlo o školicí program bez honoráře. Co z toho měl? A navíc, nejen že dělal práci, kterou si nevybral a kterou ani, myslím, neměl dvakrát rád – vždyť to ani nebyla práce. Bylo to nesmyslné, tohle třídění plastových žetonů. Bydlel na jednom místě s 29 dalšími muži, se kterými neměl společného nic víc, než diagnostickou nálepku, kterou jim dala společnost. To nejde jen otočit a říct: Ale kdyby získal práci v komunitě tak by se to od něj očekávalo, tak s tím začneme teď hned. Rád bych viděl, jaký by byl, kdyby… Víte co… Nejdřív ze všeho ho dostaneme ven. A když bude venku, když bude pracovat pro IBM nebo nějakou uznávanou korporaci a bude tam běhat a krást krást kávu, tak to dost poškodí jeho reputaci. A právě tam by se dal stanovit kontext, že tady se pije o pauze. Ale ve většině zaměstnání, které jsem zažil, můžeš pít kávu, kdy se ti zachce.

Konverzace, na kterých záleží – Ve druhé části bude Herb mluvit o podpoře osob s vážným nebo nebezpečným chováním.

Z anglického originálu From Behaviour Management Towards Behavioural Support

zveřejněného BroadReach na Conversations that Matter

přeložil ve spolupráci s BroadReach Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života

Autor článku

  • Klinický psycholog, člen sboru na University of New Hampshire, absolvent Yale University a Harvard University. Aktivně se zasazoval o inkluzivní podporu a rovný přístup ke vzdělávání, zaměstnání, bydlení a lidská práva postižených dětí a dospělých. Spolupracoval s řadou amerických států, ale i na federální úrovni na tvorbě legislativních úprav, které postavily užívání averzivních procedur mimo zákon a naopak, umožnily rozšíření respektujících, uměřených a pozitivně zaměřených prostředků podpory.