Zpověď ženy v ledničce (Řeč bez názvu 2.0)

Jak rozumět autismu

Zpověď ženy v ledničce (Řeč bez názvu 2.0)

Na obrázku je žena v kuchyni, vedle lednice. Žena stojí na stropě a visí hlavou dolů.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

Takže, jde o tohle: většina tohohle patří na konferenci o bioetice, ale, ale, kristepane.

Pamatuju si, jak jsem byla na střední škole a nebyla jsem si jistá, proč přesně musím chodit na vysokou, protože ve třiceti už budu stejně mrtvá.

(Teď jsem ve dvou třetinách cesty tam a pořád nevidím dál než deset let do budoucna a možná, možná že nějaká malá část toho, co dělám, je motivovaná teď nebo nikdy, udělám to správně.)

Proč bych měla být ve třiceti mrtvá? No, zdálo se, že žádná jiná holka jako já se nikdy nedožila toho, aby dospěla v ženu, tak to dalo rozum.

V určitou chvíli, a tenhle příběh už jsem vyprávěla tolikrát a nikdy se mi při něm nepřestane chtít brečet, jsem začala slyšet o jiných postižených lidech. O lidech, co byli starší než já, o lidech, co nebyli o tahle věc mě jednoho dne zabije, o lidech, co nebyli o žít s, žít s, žít s, neumírat na nemoc, o lidech, co byli postižení a živí a ne nemocní, co neumírali, ale dělali virvál a budovali životy a křičeli, křičeli, křičeli, když nás zabíjeli.

O lidech, kteří používali slova jako my.

Pomyslela jsem si, my, ano. My. Dobře. My to můžeme zvládnout.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

Když jste postižení, když jste traumatizovaní a zrakově postižení a autisté, dokonce i tehdy – a možná zvlášť tehdy – když jste ještě nedostali tyto přístupové kódy, naučíte se vidět sami sebe jako chodící mrtvoly. Jste obrovské pásy neexistence, odříznuté a ponechané smrti u každého zmeškaného milníku a prohozeného zájmena a pohmožděné holeně a jizvy na vaší tváři. Jsou Jiní lidé, Normální lidé, Lidé, a potom jste vy, a vy jste definovaní těmi vašimi částmi, které odpovídají všem kolem vás, a potom obrovskými pásy nicoty. Postižení je absence, postižení je neschopnosti, postižení je smrt a vy jste žena v ledničce.

Chvíli vám potrvá, než se naučíte, že jste se do té ledničky nezavřeli sami.

Trvá déle naučit se, že vás do ní nezavřelo ani vaše tělo.

Řada z nás se nikdy nedostane do toho bodu, kde můžeme říct byli jste to vy, vy jste se mě pokusili zabít, vy jste mě přiměli myslet si, že jsem mrtvá, vy jste křičeli, jak je nespravedlivé strkat mě do ledničky, zatímco jste to byli vy, vy, kdo mě zabíjel.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

A přiměli jste mě myslet si, že je to moje vina.

Jednoho dne napíšu řeč, která nebude tahle, tahle zadušená a bezejmenná remixovaná dušenina „vy jste se mě pokusili zabít“ a „vy jste mě přiměli myslet si, že je to moje vina“ a „teď budete poslouchat“.

Když jste postižení, vidíte smrt všude, a není to proto, že vaše tělo vyčnívá nebo nemůže stát, je to proto, že o vás všichni mluví, jako byste byli v ledničce, jako byste nebyli skuteční, jako byste byli mrtví.

A to vás zabíjí.

Oni vás zabíjí.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

To, co se snažím říct, je, že samozřejmě, SAMOZŘEJMĚ, no kurva samozřejmě, že si toho všímáme, protože si toho nemůžeme nevšímat, protože bioetická konference má jeden den na otázky počátku života, kde se nás snaží vyříznout, a potom den na konec života, pro ty z nás, kdo vyklouznou, protože minulý týden jedna dvojčata v Belgii požádala stát, aby je zabil, protože jim nikdy nikdo neřekl, že nemusejí lézt do ledničky.

To, co se snažím říct, je, moje kamarádka má kamarádku, co je na vozíčku a nedělali jí vyšetření na rakovinu prsu, protože už je stejně mrtvá, ne?

A vy, vy, jeden každý z vás, kdo řekl „pomáháme“, „zachraňujeme vás“, „stalo se něco krutého a nespravedlivého“, a potom jste udělali, aby postižení znamenalo smrt a nacpali jste nás do tý zasraný ledničky. Zabili jste nás.

Nevěděla jsem, jak zemřít, dokud jste mě to nenaučili.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

Otázka: pokud nikdo kromě postižených lidí neví, že postižení a smrt jsou odlišné koncepty, které se nepřekrývají, ví to vlastně někdo? Nebo jsme jenom stromy v lese, co padají (no, spíš rostou, o to tady jde), když tam není nikdo, kdo by to slyšel?

To, co se snažím říct, je, že teď jsem „Někdo, s kým se lidé setkávají“ a vím, že tam venku je obrovské my, a vím, že žiju a že jsem žena a že jsem postižená a že nic z toho si neodporuje, a vytáhla jsem se z té ledničky jenom o vlásek a řekla jsem teď mě budete poslouchat a dneska večer se mi udělalo zle, když mi nějací kamarádi nabídli, že mi něco přepíšou, a pořád si neumím představit, že bych se dožila třicítky.

A to, co říkám, je, že tahle věc mě jednoho dne zabije, a to, co mě zabije, nebude to, že na mě křičí moje záda, ani to, že se mi vypínají oči, ani moje hlava prorážející zeď, budou to všichni, kdo říkají jenom se tě snažíme dostat z tvé ledničky.

Vytáhla jsem se z ledničky, do které jste mě strčili toho dne, co jste začali třídit lidi na lidi a mrzáky. Vytáhla jsem se z ní toho dne, co mi jiná žena v jiné ledničce řekla, jako by mi předávala tajemství, ještě nejsme mrtvé. Někdo mě pustil z vaší ledničky a už mě tam nikdy nemůžete znovu strčit.

lol plést dohromady postižení a SMRT tak ležérně, že si toho kromě postižených nikdo nevšimne.

Jsem postižená. Nejsem mrtvá. Nejsem v žádný zasraný ledničce. Já žiju, žiju, žiju, a křičím, křičím, křičím.

A jen tak pro případ, že vám na tom sejde…

Jo. Všimla jsem si.

Z anglického originálu https://juststimming.wordpress.com/2013/01/24/confession-of-a-woman-in-a-refrigerator/
přeložil Marek Čtrnáct díky laskavé podpoře Jana Barty

Autor článku