Děti nemají velké sny…

…zněla první polovina názvu mé listopadové přednášky na konferenci Mimořádné děti. Mluvil jsem o případu Jozífka, devítiletého chlapce. V našich společných setkáních jsem s ním a samozřejmě i ve spolupráci s jeho rodiči neřešil žádnou diagnózu, ale soustředili jsme se na to, co Jozífek prožívá, co zažili, co zažili jeho rodiče a jak to všechno utváří vztahy v rodině a jak to ovlivňuje nejenom to, jak Jozífek vnímá a prožívá svět, ale i to, jak prožívá a cítí vlastní tělo a sám sebe.

Ani děti, ani jejich rodiče nejsou pouhými biologickými stroji, které by nějakým způsobem reagovali nebo se chovali jen proto, že mají nebo se někomu zdá, že by mohli nebo měli mít nějakou diagnózu. Naopak, často se setkávám s těmi největšími emocemi tam, kde jsou děti, dospělí a dospívající navenek odpojení, nevýrazní nebo působí neutrálně, nezaujatě.

Jozífek nepotřeboval někoho, kdo by rozuměl nějaké konkrétní diagnóze nebo někoho, kdo by mu poradil nějaký chytrý trik, jak se vyrovnat s objektivně traumatizujícími událostmi v jeho životě. Cítil se ve světě ztracený a sám, měl strach ze světa kolem sebe, ze svých spolužáků, byl zoufalý a často myslel na to, že by nejraději nebyl. Ze všeho nejvíc potřeboval někoho, kdo by ho bral takového, jaký je, kdo by se na něj a na společně strávený čas těšil a kdo by přemýšlel o jeho úžasných nápadech a způsobech, jakými si dovede hrát a ocenil je.

A potřeboval také dostatečně dobré rodiče, kteří dokážou přemýšlet o Jozífkovi jako o klukovi s velkými sny a touhou zažívat dobrodružství a odlišovat vlastní úzkosti a strachy od těch jeho.

Přednáška byla o tom, jak to, co (ne)dostáváme ve vztazích a co jsme zažili ovlivňuje náš vývoj. O vztahové i skutečné potravě, kterou potřebujeme k tomu, aby pro nás svět nebyl nesnesitelným místem. A také o tom, že to všechno se neodehrává jen v našich teoriích a představách, ale na neurobiologické úrovni a o tom, proč se to tak děje.

Až příliš často věříme, že mimořádné děti mají mimořádné potřeby.