Originální název:
Kōkaku kidōtai (攻殻機動隊, Ghost in the Shell)
Rok:
1995
Režie:
Mamoru Oshii
Země:
Japonsko, Velká Británie
Kde vidět:
Podle ČSFD (stav k 7. 11. 2026): Apple TV. Dostupnost se mění, ověřte si ji. Film na ČSFD
Ghost in the Shell je japonský animovaný film z roku 1995 o ženě, jejíž tělo je z velké části tvořeno umělými součástmi. Ptá se, co z člověka zůstane, když lze vyměnit tělo a upravit i vzpomínky.
O čem film je
Příběh se odehrává v roce 2029 ve smyšleném městě New Port City. Lidské tělo se tu dá doplnit umělými součástmi nebo úplně nahradit. Mozek může být uložený v tak zvaném cyberbrainu, který se připojuje k sítím. Slovem „ghost“ (duch) se označuje vědomí, které přebývá ve schránce („shell“) těla.
V čele zásahového týmu Sekce 9, zvláštního bezpečnostního oddílu, stojí major Motoko Kusanagi. Spolu s kolegou Batouem pátrá po hackerovi zvaném Loutkář, který umí vstoupit do cizí mysli a podvrhnout jí vzpomínky. Brzy se ukáže, že Loutkář není tím, čím se zpočátku zdál, a že za ním stojí víc, než vyšetřovatelé čekají. Zbytek je lepší nechat na filmu.
Film vznikl na motivy mangy Masamune Shirowa z roku 1989. Režíroval ho Mamoru Oshii, scénář napsal Kazunori Itō a animaci vytvořilo studio Production I.G. Oshii původně chtěl točit jiný film, studio mu ale nabídlo právě Shirowovu mangu. Hlavní hrdinku navrhl Hiroyuki Okiura zralejší a vážnější než v předloze: je zamyšlená a spíš smutná než rebelská a žertovná. Město z velké části vychází z Hongkongu, z jeho hemžení, nápisů a hluku. Tvůrci spojili tradiční kreslenou animaci s počítačovou grafikou. Hudbu složil Kenji Kawai. V úvodní písni zpívá sbor starou svatební píseň.
Rozpočet činil asi 330 milionů jenů, tedy zhruba 3 miliony dolarů. V kinech film vydělal kolem 10 milionů, a považoval se proto za komerční neúspěch. Proslavily ho až videokazety: v srpnu 1996 se stal prvním japonským filmem, který vedl americký žebříček prodeje videa časopisu Billboard. Wachowští ho ukázali producentovi jako vzor pro Matrix a James Cameron o něm mluvil jako o mimořádném díle spekulativní fikce. Film byl nominován na pět cen Annie. Oshii později natočil samostatné pokračování Innocence (2004) a v roce 2008 vyšla upravená verze 2.0. Tento článek se týká původního filmu z roku 1995.
Kritici film čtou i jako úvahu o těle a pohlaví. Hrdinka je ženská postava, která působí „ženským“ dojmem, ale není ženou v běžném smyslu, a Loutkář nemá jednoznačné pohlaví vůbec.
Proč ho vidět z pohledu neurodiverzity
Kusanagi se ptá, jestli je sama sebou, když tělo i vzpomínky mohou být vyrobené. Pocit odstupu od vlastního těla a otázka, kdo vlastně jsem, jsou mnoha neurodivergentním lidem známé. Film je neodsuzuje a nepovažuje za nemoc, ale bere je vážně jako otázku, kterou si klade každý, kdo se necítí zcela zapadat do toho, co se od lidí očekává.
Zásadní je i otázka, kdo je člověk. Loutkář vznikl jinak, než se čekalo, a přesto žádá, aby byl uznán za živou bytost s právem na vlastní existenci. Instituce, která ho vytvořila, s ním nakládá jako s majetkem. Otázka, kdo smí rozhodovat o tom, co je plnohodnotný život, patří k jádru paradigmatu neurodiverzity: jiný způsob bytí neznamená menší hodnotu.
Dá se číst i jako obraz přetížení. Město je plné nápisů, zvuků a informací a Kusanagi se v něm pohybuje s odstupem. Zdůrazňuje to, jak vyčerpávající může být svět, který člověka zasypává vjemy, aniž se ptá, jak je zvládá.
Kusanagi o sobě mluví s odstupem, jako by své vlastní tělo a vzpomínky pozorovala zvenčí. Film tomu dává doslovnou podobu: tělo je schránka, kterou lze vyměnit, a „duch“ je cosi, co s ní zdánlivě nesouvisí. Takové rozštěpení prožívání se označuje jako disociace. Obvykle přichází ve chvíli, kdy je vjemů a emocí příliš mnoho na to, aby je dítě dokázalo samo zpracovat, nebo když je nikdo v jeho okolí nepřijímá. Tělo se pak oddělí od citů a vnitřní „já“ se stáhne do ústraní, kde se cítí v bezpečí. Je to ochrana, ne porucha. U neurodivergentních lidí se disociace objevuje často, protože je pro ně svět mnohdy příliš hlučný a okolí jejich zkušenost nebere vážně. Kusanagi sice vystupuje chladně a profesionálně, ale pod tím je pochybnost o tom, zda je skutečně sama sebou.
Setkání s Loutkářem lze číst také jako příběh o potřebě zrcadlení. Člověk potřebuje, aby ho někdo viděl a přijal takového, jaký je, a z toho si skládá pocit sebe sama. Když se mu to nedostává, zůstává jeho vnitřní já křehké a hledá dvě cesty: buď odstup, nebo vysněného dvojníka, s nímž splyne a který ho učiní mocným a nezranitelným. Právě to Loutkář nabízí: navrhuje Kusanagi splynutí a předání všech svých schopností. Je to bytost, která vznikla uměle, na zakázku druhých a bez rodiny, a přesto žádá o uznání a o možnost pokračovat ve své existenci. Loutkář chce být viděn, stejně jako Kusanagi. Takové splynutí je lákavé, ale zároveň nebezpečné, protože ruší hranici mezi „mnou“ a „tebou“.
Konec filmu není ani vítězstvím „normy“, ani rozpuštěním. Vznikne něco třetího, co není ani Major, ani Loutkář. Kusanagi přijme ztrátu dosavadní podoby, aniž by ztratila sebe, a začíná znovu, v malém těle. Zároveň je tu Batou, který ji hlídá a zůstává poblíž, bez nároků a bez soudů. Právě takový vztah dává prostor, aby se člověk mohl proměnit.
Dá se číst jako příběh o tom, že se člověk nemusí vejít do předem daného tvaru, aby byl sám sebou.
Než začnete sledovat
Film je pomalý a rozjímavý. Delší pasáže v něm tvoří záběry města a rozhovory o povaze vědomí, akce je málo a je střídmá. Obsahuje násilné scény, tělesná zranění (postava je mimo jiné rozebrána na části) a nahotu. Ve Velké Británii dostal přístupnost od 15 let. Nejlépe se sleduje v klidu a bez spěchu, protože nejde o akční film.
Informace o filmu: ČSFD a Wikipedie (anglická verze).