Původ:
Chicago, USA
Vznik:
1988
Žánr:
alternativní rock
Zakladatelé:
Billy Corgan, James Iha, D’arcy Wretzky, Jimmy Chamberlin
Dnešní sestava:
Billy Corgan, James Iha, Jimmy Chamberlin
Studiových alb:
13
Oficiální web:
The Smashing Pumpkins jsou americká alternativní rocková kapela z Chicaga, která od konce osmdesátých let spojuje křehké melodie s hlukem a hustě vrstvenými kytarami. Tento text představuje kapelu, jejího zakladatele Billyho Corgana a potom jedno album za druhým: o čem je, co v něm slyší pohled neurodiverzity a co vývojová psychologie.
O kapele
Smashing Pumpkins vznikli v Chicagu v roce 1988. Zpěvák a kytarista Billy Corgan pracoval v obchodě s deskami, kde potkal kytaristu Jamese Ihu. Oba začali psát písně s bicím automatem a vzorem jim byly kapely The Cure a New Order. Brzy se přidala basistka D’arcy Wretzky a jako bubeník jazzový hráč Jimmy Chamberlin. Jeho hra podle Corgana kapele dala sílu, kterou předtím neměla: smutný rock ve stylu The Cure najednou zněl mnohem tvrději. První koncert v kompletní čtyřčlenné sestavě se konal 5. října 1988 v chicagském klubu Cabaret Metro.
Zvuk kapely je hustý a vrstvený a v průběhu let se výrazně proměňoval. Najdeme v něm gotický rock, heavy metal, grunge, psychedelii, shoegaze (styl, v němž kytary tvoří rozmazanou stěnu hluku, ze které vystupuje melodie), dream pop (zasněný, jemný pop) i elektroniku. Podle údajů vydavatele EMI z roku 2012 kapela prodala kolem 30 milionů alb.
Debut Gish (1991) se stal hitem hudebního podzemí, Siamese Dream (1993) z kapely udělal hvězdy a dvojalbum Mellon Collie and the Infinite Sadness (1995) ji vyneslo na vrchol: jako jediné její album obsadilo první místo americké hitparády Billboard 200. Po albech Adore (1998) a Machina (2000) se kapela rozpadla kvůli vnitřním konfliktům, drogám a klesajícím prodejům.
V roce 2006 se Corgan a Chamberlin sešli znovu a nahráli album Zeitgeist (2007). Chamberlin kapelu v roce 2009 opustil a Corgan ji vedl s měnící se sestavou, mimo jiné v projektu Teargarden by Kaleidyscope (alba Oceania a Monuments to an Elegy). V roce 2018 se vrátili Iha a Chamberlin a vznikla alba Shiny and Oh So Bright (2018), Cyr (2020), třídílná rocková opera Atum (2022–2023) a Aghori Mhori Mei (2024). V roce 2026 kapela vydala singl „Zombie“ ve spolupráci se zpěvákem Yungbludem, píseň „Black Stars“ pro soundtrack filmu The Hunger Games: Sunrise on the Reaping a bonusové album Zodeon at Crystal Hall.
Billy Corgan
Billy Corgan, vlastním jménem William Patrick Corgan Jr., se narodil 17. března 1967 v Chicagu. Rodiče se rozvedli, když mu byly tři roky. Žil postupně u prababičky, babičky a nakonec u otce, kytaristy, který byl často pryč, a jeho nové ženy v chicagském předměstí Glendale Heights. Když mu bylo devět, otec se s ní rozešel. Corgan ji považuje za svou matku a zůstal s ní. Podle svých slov ho otec fyzicky i psychicky týral. Silné pouto si vytvořil k nevlastnímu bratru Jessemu, který měl od dětství speciální potřeby.
Na kytaru se naučil hrát sám. Otec mu sice koupil použitou kytaru, jinak mu ale podporu dával jen málo. Na střední škole poslouchal Black Sabbath i The Cure a Bauhaus, přes které objevil alternativní rock. Přestože mu školy nabízely stipendia, rozhodl se věnovat hudbě naplno. V roce 1985 odjel s první kapelou The Marked na Floridu, tam neuspěli a Corgan se vrátil do Chicaga k otci. Pak přišly obchod s deskami, setkání s Ihou a Smashing Pumpkins.
Po rozpadu kapely v roce 2000 založil s Chamberlinem skupinu Zwan, vydal sbírku básní Blinking with Fists (2004) a sólové album TheFutureEmbrace (2005) a v roce 2007 Pumpkins obnovil. Od roku 2017 vlastní a řídí americkou organizaci profesionálního wrestlingu National Wrestling Alliance.
Dítě, které několikrát změnilo domov, nemohlo se spolehnout na dospělé kolem sebe a přitom samo chránilo mladšího bratra, se naučí spoléhat samo na sebe. V Corganově hudbě je to slyšet jako dvojí pohyb: touha po někom, kdo vydrží zůstat, a zeď kytar, za kterou se dá přežít, když nikdo nevydrží. Jeho desky jsou pečlivě vystavěné světy, v nichž se jedna píseň může skládat až ze stovky kytarových stop a nad jednou krátkou pasáží se pracuje celé dny.
Neurodivergentní posluchači v takové hudbě poznávají zkušenosti, které dobře znají: intenzivní smyslové vjemy, přesycení, hyperfokus na detail, pocit odlišnosti od okolí a potřebu postavit si místo, kde se dá dýchat. Vývojová psychologie k tomu přidává otázku, co se děje s dítětem, které se muselo uzavřít do vlastního světa a jako dospělý musí hledat cestu zpátky k druhým. Odpověď se mění album od alba.
Studiová alba
Smashing Pumpkins vydali třináct studiových alb a k nim bonusové album z roku 2026. Klepnutím na název skočíte přímo na příslušné album.
- Gish (1991)
- Siamese Dream (1993)
- Mellon Collie and the Infinite Sadness (1995)
- Adore (1998)
- Machina/The Machines of God (2000)
- Machina II/The Friends & Enemies of Modern Music (2000)
- Zeitgeist (2007)
- Oceania (2012)
- Monuments to an Elegy (2014)
- Shiny and Oh So Bright, Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun. (2018)
- Cyr (2020)
- Atum: A Rock Opera in Three Acts (2022–2023)
- Aghori Mhori Mei (2024)
- Zodeon at Crystal Hall (2026, bonusové album)
1. Gish
Rok vydání:
1991
Vydavatel:
Caroline Records
Producent:
Butch Vig a Billy Corgan
Kde poslouchat:
O čem album je
Gish je debutové album Smashing Pumpkins. Nahrávalo se od prosince 1990 do března 1991 ve studiu producenta Butche Viga v americkém Madisonu a stálo pouhých 20 000 dolarů. Corgan zahrál téměř všechny kytary i basu a bicí zůstaly nezpracované, takže zní syrově a živě. Sám album označil za velmi duchovní, za album o duchovním vzestupu.
Hudebně hledá rovnováhu mezi těžkými riffy kapel jako Black Sabbath a Led Zeppelin a citlivostí britských skupin The Cure, Siouxsie and the Banshees nebo My Bloody Valentine. Dobře to ukazuje skladba „Rhinoceros“: začíná jako krásná psychedelická píseň a vzápětí se překlopí do těžkého kytarového sóla. Deska vyšla u labelu Caroline Records, kritici ji přijali s nadšením a postupně získala platinovou desku.
Pohled neurodiverzity
Gish je deska někoho, kdo si staví domov ze zvuku. Je hustý a zároveň do detailu promyšlený. Podle Viga trávil Corgan hodiny hledáním jediného kytarového tónu a chtěl, aby všechno znělo úžasně. Taková soustředěnost, která pohltí celé dny, a potřeba, aby smyslový vjem byl přesně takový, jaký má být, je pro mnoho neurodivergentních lidí důvěrně známá.
V hudbě se střídá křehkost s náhlou tvrdostí a mezi nimi není plynulý přechod. Tak může znít dítě, které se naučilo, že klid může každou chvíli skončit. Duchovní vzestup pak působí jako únik vzhůru z domova, který se nedal udržet. Z hlediska vývoje je to první pokus vytvořit si místo, které se nerozpadne, protože ho člověk postavil sám.
2. Siamese Dream
Rok vydání:
1993
Vydavatel:
Virgin Records
Producent:
Butch Vig a Billy Corgan
Kde poslouchat:
O čem album je
Po vydání alba Nevermind kapely Nirvana se o Pumpkins začalo mluvit jako o „příští Nirvaně“. Corgan cítil obrovský tlak napsat desku, která zapálí svět. Okolnosti byly přitom těžké: bubeník Chamberlin byl závislý na heroinu, Iha a Wretzky se právě rozešli a Corgan zápasil s nadváhou, sebevražednou depresí a tvůrčí blokádou. Po nervovém zhroucení začal chodit k terapeutovi a jeho texty se otevřely jeho bolestné minulosti.
Aby kapela unikla od přátel a Chamberlin od svých dealerů, odjela nahrávat do Triclops Studios v americké Marietta. Producent Butch Vig a Corgan pracovali dvanáct hodin denně šest dní v týdnu a posledních dva měsíce dokonce sedm dní. Někdy dva dny ladili jedinou čtyřicetipětisekundovou pasáž. Kytary se vrstvily přes sebe: samotná skladba „Soma“ obsahuje až čtyřicet kytarových stop.
Texty jsou různorodé. „Cherub Rock“ je útok na americký hudební průmysl, „Today“ vypráví o dni, kdy Corgan prožíval depresi a sebevražedné myšlenky, a „Spaceboy“ je poctou jeho nevlastnímu bratru Jessemu. Album vstoupilo na desáté místo Billboard 200 a v USA získalo sedminásobnou platinovou desku.
Pohled neurodiverzity
Nejnápadnější je napětí mezi zářivým zvukem písně „Today“ a jejím tématem: slunečná hudba nese den, kdy chtěl autor přestat žít. Neurodivergentní lidé tuhle zkušenost dobře znají jako maskování: navenek lehkost a energie, uvnitř zhroucení. Hudba předvádí, co se zvládne ukázat zvenčí, a co se děje uvnitř.
Terapie otevřela dveře a Corgan začal psát o vlastním dětství a o vlastních pocitech. Vývojově jde o zlom: od obrany, tedy úniku do zvuku, k pojmenování. „Spaceboy“ ukazuje, co se v něm vyvinulo z dětské role: starost o mladšího bratra, která byla povinností i oporou, se mění ve veřejnou poctu. Dny práce na několika sekundách hudby a čtyřicet kytar v jediné písni pak působí jako pokus udržet pod kontrolou svět, který se mimo studio rozpadal.
Než začnete poslouchat
Album se dotýká deprese a sebevražedných myšlenek, zejména ve skladbě „Today“. Pokud je to pro vás těžké téma, vyberte si pro poslech klidnější chvíli.
3. Mellon Collie and the Infinite Sadness
Rok vydání:
1995
Vydavatel:
Virgin Records
Producent:
Billy Corgan, Flood a Alan Moulder
Kde poslouchat:
O čem album je
Třetí album je dvojalbum o 28 skladbách. Corgan ho popisoval jako „The Wall pro generaci X“, tedy jako odpověď na slavné koncepční dvojalbum Pink Floyd z roku 1979. Chtěl ho dělat tak, jako by mělo být poslední. Producentem nebyl Butch Vig, ale Flood a Alan Moulder spolu s Corganem: s Vigem se kapela podle Corgana příliš sblížila a potřebovala se vymanit z dosavadního způsobu nahrávání.
Dvě poloviny desky představují den a noc. Corgan odmítal označení „koncepční album“ a řekl, že se album opírá o lidský úděl smrtelného smutku. Určil ho lidem mezi čtrnácti a čtyřiadvaceti lety: chtěl shrnout všechno, co sám v mládí cítil a nedokázal vyslovit, a rozloučit se s vlastním mládím. Hudebně je album mimořádně rozmanité: klavír v titulní písni, syntezátory a bicí smyčky v „1979“, živý orchestr v „Tonight, Tonight“ a dokonce solnička a nůžky ve skladbě „Cupid de Locke“.
Jako jediné album Smashing Pumpkins obsadilo první místo Billboard 200, získalo diamantovou certifikaci (přes deset milionů prodaných kusů v USA) a sedm nominací na Grammy. Z nahrávání zůstaly desítky dokončených písní, které vyšly v listopadu 1996 na boxu The Aeroplane Flies High.
Pohled neurodiverzity
„Nekonečný smutek“ v názvu není porucha, kterou je potřeba opravit, ale trvalá součást lidské zkušenosti, kterou lze nést a nenechat se jí zničit. Vývojově je to práce na identitě: kdo jsem byl, kdo jsem se stal a co si z dětství vezmu s sebou. Deska je napsaná pro dospívající, kteří pro svůj stav nemají slova, a právě tento jazyk jim dává.
Neurodivergentní posluchače může oslovit rozsah: dvacet osm skladeb na desce a desítky dalších hotových, které se do ní nevešly. Tak vypadá tvůrčí přetlak, kdy se myšlenky nezastaví tam, kde by to bylo praktické. Různorodost od jemného klavíru po těžké kytary zrcadlí prudké změny nálady a energie, které mnoho lidí zná ze svého života. Album je nechává vedle sebe, bez vysvětlování.
4. Adore
O čem album je
Adore je tichým protikladem předchozí desky. Corgan v té době procházel rozvodem a smrtí matky, která zemřela na rakovinu, a z kapely odešel jeho nejbližší hudební spřízněnec, bubeník Jimmy Chamberlin. Sám později řekl, že album vzniklo v kapele, která se rozpadá. Je to první deska bez oficiálního bubeníka a první, na které Iha nepsal písně, protože pracoval na sólovém albu.
Hlučné kytary a živé bicí ustoupily syntezátorům, programovaným rytmům, akustické kytaře a klavíru. Z asi třiceti nahraných písní zůstalo čtrnáct. Skladba „For Martha“ je poctou Corganově matce a vznikla téměř na jeden pokus. Publikum se rozdělilo a prodeje zůstaly pod předchozími deskami, kritika ale album ocenila a časem si získalo oddané příznivce.
Pohled neurodiverzity
Corgan prožíval tři ztráty najednou: matku, manželství a nejbližšího spoluhráče. Když ustoupí hluk, zůstane hlas a smutek, který už není čím přikrýt. Vývojově jde o úkol, který dřív nebo později čeká každého: vydržet ztrátu, aniž by se člověk rozpadl, a nechat si zemřelého uvnitř jako vnitřní přítomnost. „For Martha“, natočená téměř na jeden pokus, není vybroušená, je prožitá.
Pro neurodivergentní posluchače je album zvláštní tím, že snižuje smyslový tlak. Po deskách plných hluku nabízí pomalejší tempo, méně zkreslených kytar a jemné syntezátory. Deska si navíc své příznivce získala až zpětně, protože se nesnažila zalíbit většině. Corgan to později shrnul: byl posedlý představou, že musí dokázat, že je umělec, a to je pro umělce začátek konce.
Než začnete poslouchat
Album se dotýká smrti rodiče a rozpadu manželství. Hodí se do klidnější chvíle.
5. Machina/The Machines of God
Rok vydání:
2000
Vydavatel:
Virgin Records
Producent:
Billy Corgan a Flood
Kde poslouchat:
O čem album je
Páté album mělo být poslední před plánovaným rozchodem kapely. Vrátil se Chamberlin a Corgan vymyslel koncepční příběh: rocková hvězda jménem Zero, inspirovaná Corganovým veřejným obrazem, uslyší Boží hlas, přejmenuje se na Glass a svou kapelu nazve The Machines of God, „Stroje Boží“. Fanoušci jsou „Ghost Children“, děti duchů. Corgan to vysvětloval tím, že média z kapely udělala karikatury, a tak se rozhodli karikatury zahrát.
Corgan chtěl dvojalbum, ale společnost Virgin Records o něj po slabých prodejích alba Adore nestála. Při práci odešla basistka D’arcy Wretzky a do sestavy přišla Melissa Auf der Maur, dřívější basistka kapely Hole. Album vstoupilo na třetí místo Billboard 200, ale dosavadní fanoušky znovu rozdělilo. Na koncertech se kapela vrátila k hutnému kytarovému rocku.
Pohled neurodiverzity
Corgan o tom, jaké je být pro druhé karikaturou, nepsal přímo. Zinscenoval to: zahrál karikaturu, kterou z něj média udělala, a nechal ji projít proměnou. Vývojově jde o napětí mezi tím, kým člověk je, a rolí, kterou musí hrát, aby ho svět přijal. Zero se rozhodne stát Glassem, tedy průhledným a křehkým, a opouští jméno, které mu bylo přiděleno.
Neurodivergentním lidem, kteří léta hrají očekávanou roli, bude příběh povědomý: člověk se stane postavou, kterou druzí čekají, a platí za to ztrátou kontaktu sám se sebou. Skutečný rozpad kapely probíhá za zády příběhu. Uprostřed práce na albu o kapele odchází basistka a kapela se doopravdy rozpadá.
6. Machina II/The Friends & Enemies of Modern Music
Rok vydání:
2000 (zdarma ke stažení na internetu)
Vydavatel:
Constantinople Records
Kde poslouchat:
Na streamovacích službách se album nepodařilo dohledat.
O čem album je
Virgin Records odmítla vydat dvojalbum a nakonec i druhý díl samostatně. Kapela proto v červenci 2000 dokončila album Machina II a 5. září 2000 ho Corgan vydal vlastním labelem Constantinople. Vyrobeno bylo jen 25 vinylových kusů, které dostali hlavně přátelé kapely a rozhlasová stanice Q101. Několik kopií poslali významným fanouškům na internetu s pokynem, aby desku přepsali a zdarma šířili. Všechny veřejně dostupné digitální kopie jsou proto přepisy z vinylu.
Dvojalbum doprovázely tři EP s dalšími písněmi a obal vytvořil výtvarník Carlos Segura. Pokračuje v příběhu Glasse a Machines of God, tedy rockové hvězdy, která se zbláznila. Zvuk spojuje dream pop, syntezátorový gotický rock a glam metal. Bylo to poslední album původní sestavy, poslední před obnovením kapely v roce 2006 a poslední s Ihou až do roku 2018. Obě alba Machina vyšla remasterovaná jako luxusní box v září 2025.
Pohled neurodiverzity
Když vydavatel řekl ne, deska šla k lidem jinudy. Corgan ji nepodal jako výrobek, ale jako dar fanouškům s prosbou o šíření. Vývojově je to gesto rozloučení: poslední společné dílo původní čtveřice, položené tam, kde bude v bezpečí, u lidí, kteří jí rozumějí.
Neurodivergentní komunity často fungují stejně: když instituce nenabídne místo, vzniká vlastní cesta, sdílená a nekomerční. Smutek z konce se tu mísí s úlevou, že spojení zůstalo zachováno, i když oficiální kanály selhaly.
7. Zeitgeist
Rok vydání:
2007
Vydavatel:
Reprise Records a Martha’s Music
Producent:
Roy Thomas Baker, Terry Date, Billy Corgan a Jimmy Chamberlin
Kde poslouchat:
O čem album je
Zeitgeist je sedmé album a první po obnovení kapely. Corgan po rozpadu založil skupinu Zwan, která se šest měsíců po vydání jediné desky rozpadla. V červnu 2005 pak v celostránkových inzerátech v chicagských novinách oznámil, že chce Smashing Pumpkins obnovit. S Chamberlinem se usadil v Arizoně, kde psali a zkoušeli. Iha ani Melissa Auf der Maur se obnovení nezúčastnili.
Album nahráli sami dva: Chamberlin natočil všechny bicí (desetiminutová „United States“ je zahrána na jeden pokus) a Corgan všechno ostatní. Cíle byly tři: přístupná rocková deska, komentář ke „vznikajícímu fašismu“ v americké politice, jak to Corgan označil, a zkoumání vlastní kapely a přátelství s Chamberlinem. Je to nejpolitičtější dílo kapely vůbec. Na obalu je tonoucí Socha Svobody od výtvarníka Sheparda Faireyho. Album debutovalo na druhém místě Billboard 200, kritika byla smíšená.
Pohled neurodiverzity
Nejdůležitější téma není politika, ale přátelství. Dva lidé, které dělí roky konfliktů, závislostí a rozpadu, se rozhodnou začít znovu, ve dvou a bez ostatních. Vývojově jde o pokus o opravu: vazba, která se přetrhla, se obnovuje, ale ne v původní podobě. Ti, kdo chybí, chybí dál.
Poprvé v historii kapely míří bolest ven, ke světu. Zatímco dřív Corgan psal o vlastním nitru, tady kritizuje prostředí, které vnímá jako ohrožující. Neurodivergentní čtenář může poznat zkušenost člověka, který žije v prostředí, které považuje za nepřátelské, a hledá, jak o něm mluvit.
8. Oceania
Rok vydání:
2012
Vydavatel:
Martha’s Music
Producent:
Billy Corgan a Bjorn Thorsrud
Kde poslouchat:
O čem album je
Oceania je osmé album, součást projektu Teargarden by Kaleidyscope. V něm Corgan od konce roku 2009 vydával písně jednu po druhé zdarma na internetu, protože prohlásil, že album je mrtvé médium. Pak se k albu vrátil, protože se podle něj princip jedné písně po druhé vyčerpal. Je to první deska s kytaristou Jeffem Schroederem a jediná s basistkou Nicole Fiorentino a bubeníkem Mikem Byrnem. Debutovala na čtvrtém místě Billboard 200.
Hlavní téma popsal Corgan jako odcizení: odcizení v lásce i v kultuře, lidé hledající sociální identitu v rychlé technologické době. Texty vznikly z vážných partnerských potíží. Když vám někdo zlomí srdce, řekl, můžete ho odsoudit, nebo přijmout, obejmout a odpustit mu. Na odsuzování prý už vydal dost desek, teď pracuje na soucitu.
Pohled neurodiverzity
Odcizení v lásce a v kultuře je téma, které neurodivergentním lidem není cizí: hledat si místo v prostředí, které se řídí nepsanými pravidly a pohybuje se rychleji, než se dá pochopit. Album nabízí posluchačům pocit, že to není jejich osobní selhání.
Zajímavější je zlom, o kterém Corgan mluví. Vývojově jde o jeden z nejdůležitějších kroků zrání: přestat rozdělovat lidi na dobré a špatné a unést, že ten, kdo ublížil, je zároveň někdo, koho jsme milovali. Dítě takovou rozpolcenost unést neumí, dospělý se to musí naučit. Oceania je záznam tohoto učení.
9. Monuments to an Elegy
Rok vydání:
2014
Vydavatel:
BMG a Martha’s Music
Kde poslouchat:
O čem album je
Deváté album, vydané v prosinci 2014, uzavírá projekt Teargarden by Kaleidyscope. Corgan ho nahrál jako duo s kytaristou Jeffem Schroederem a na všechny bicí si pozval Tommyho Leeho z kapely Mötley Crüe. Plán popsal jako kytary, kytary a ještě víc kytar, spíš epické než metalové. Slovo „elegie“ označuje žalozpěv, báseň truchlení. Deska měla příznivé recenze, ale prodávala se slabě: v USA dosáhla na 33. místo, v Británii na 59., což byl od debutu nejhorší výsledek kapely.
Když mu někdo řekl, že album zní velmi „pumpkinsovsky“, Corgan odpověděl, že lidé slyší emoci, která jim připomíná minulost, a myslí si, že se tam snaží vrátit. Pravda je podle něj opačná: přestal se tomu vyhýbat. Podnikl duchovní cestu různými zvuky a subkulturami, vrátil se domů a dovolil si psát hudbu, kterou by psal přirozeně.
Pohled neurodiverzity
Důležitější než název je Corganův popis: léta se bránil tomu, co lidé od jeho hudby čekají, a teď to přijal. Je to známý vývojový oblouk. Mladý člověk se vymezuje proti tomu, z čeho vyšel. Dospělý se k tomu může vrátit, aniž by se v tom rozpustil. Odmítat vlastní kořeny a zároveň je mít v sobě stojí energii. Návrat domů ji uvolní.
Pro neurodivergentní lidi mluví deska o odmaskování: přestat se vyhýbat zvuku, který je mi vlastní, i když mi druzí říkají, že je zastaralý. Co ostatní vnímají jako opakování, může být prostě vlastní hlas.
10. Shiny and Oh So Bright, Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun.
Rok vydání:
2018
Vydavatel:
Napalm Records
Producent:
Rick Rubin
Kde poslouchat:
O čem album je
Desáté album vzniklo po návratu Jamese Ihy a Jimmyho Chamberlina do kapely v únoru 2018. Producentem byl Rick Rubin a nahrávalo se v malibském studiu Shangri La. Kapela předložila Rubinovi osm demonahrávek a plánovala dvě EP po čtyřech písních, nakonec vyšlo jedno album. Na Billboard 200 dosáhlo na 54. místo.
Corgan později řekl, že pro něj to není skutečné album: nepřistupovali k němu tak, jako ke každé jiné desce, tedy jako k natáčení filmu.
Pohled neurodiverzity
Iha se do kapely vrátil po osmnácti letech. Lidé, kteří spolu kdysi vyrůstali, se potkávají jako dospělí a hledají, co z původního vztahu zbylo. Vývojově je to druhé setkání po dlouhém odloučení: obě strany se změnily a nelze navázat tam, kde se skončilo.
Deska vznikla rychle, blíž náčrtu, a Corgan jí později upírá status plnohodnotného alba. To je znamení silného perfekcionismu: co vzniklo bez velkého úsilí, jako by nemělo váhu. Pro mnoho neurodivergentních lidí je to povědomé, protože znají pocit, že to nestačí, dokud to nestálo velké úsilí.
11. Cyr
Rok vydání:
2020
Vydavatel:
Sumerian Records
Producent:
Billy Corgan
Kde poslouchat:
O čem album je
Jedenácté album přineslo syntezátorový pop. Corgan ho produkoval sám a před vydáním uvedl deset z jeho písní jako singly. Doprovází ho pětidílný animovaný seriál In Ashes, který napsal Corgan a režíroval Mike Anderson. Chamberlin vzpomíná, že na začátku roku 2019 mu Corgan posílal až pětatřicet nápadů a nakonec jich zbylo dvacet.
Změnu zvuku Corgan vysvětlil tím, že ho omrzelo slyšet, že jeho hudba nezní současně. V jeho očích byl současným umělcem, a rozhodl se proto dělat současnou hudbu, ať to stojí cokoli. Jeden čas si připadal jako luddita, tedy někdo, kdo odmítá novou techniku, a nezvládá se vyvíjet.
Pohled neurodiverzity
Pocit, že člověk nestačí tempu okolí, je pro album klíčový. Vývojově jde o obavu ze stárnutí a z bezvýznamnosti: starší umělec chce, aby ho viděli současníci. Pro neurodivergentní lidi je to známé téma: zapadnout, naučit se nová pravidla, aby je přestali brát jako zastaralé nebo divné.
Syntezátory přitom nejsou pro kapelu cizí. Corgan s Ihou začínali s bicím automatem a vzorem jim byly The Cure a New Order. Pokus o modernost se tak mění v návrat do mládí. Konec cesty bývá často místem, odkud člověk vyšel.
12. Atum: A Rock Opera in Three Acts
Rok vydání:
2022–2023 (tři části)
Vydavatel:
Martha’s Music
Producent:
Billy Corgan, produkčně pomáhal Howard Willing
Kde poslouchat:
O čem album je
Dvanácté album vyšlo ve třech částech po jedenácti písních: první 15. listopadu 2022, druhá 31. ledna 2023 a třetí 5. května 2023. Dohromady tvoří třicet tři písně. Corgan ho označil za pokračování alb Mellon Collie and the Infinite Sadness a Machina. Sleduje stejnou postavu, která byla Zero, pak Glass a nyní je starší a jmenuje se Shiny. Žije ve vyhnanství a zápasí s důsledky svého odkazu. Příběh je vyprávěn i očima dalších postav, například June a Osirah, a organizace jménem The X+I.
Corgan řekl, že příběh stojí jednou nohou ve skutečnosti a druhou ve vymyšleném světě a že se opírá o mnoho autobiografických věcí. K albu patří podcast Thirty-Three with William Patrick Corgan. Obal připomíná plakát Zdeňka Vlacha z roku 1980 k české distribuci filmu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta. Název se vyslovuje stejně jako anglické „autumn“, podzim.
Pohled neurodiverzity
Hrdina, který byl Zero a Glass, je teď starší a řeší, co po něm zůstane. Vývojově je to klasický úkol pozdnějšího věku: ohlédnout se, srovnat vlastní příběh a rozhodnout, co předat dál. Vymyšlený svět tu dovoluje říct pravdu, kterou by přímé vyprávění nesneslo.
Neurodivergentním čtenářům bude povědomý způsob práce: rozsáhlý vymyšlený svět s postavami, pravidly a souvislostmi napříč téměř třiceti lety. Budování systémů je blízké tomu, co lidé popisují jako speciální zájem: ponoření do světa, který dává smysl. Corgan vydávání rozložil do tří částí po jedenácti týdnech, aby měli posluchači čas vstřebat obrovské množství hudby. Respektuje tím, že každý zpracovává informace jiným tempem.
13. Aghori Mhori Mei
Rok vydání:
2024
Vydavatel:
Martha’s Music a Thirty Tigers
Producent:
Billy Corgan, produkčně pomáhal Howard Willing
Kde poslouchat:
O čem album je
Třinácté album vyšlo digitálně 2. srpna 2024 a na nosičích 22. listopadu 2024. Vznikalo dva roky a je prezentováno jako rock’n’rollová kytarová deska. Corgan ho napsal a produkoval sám, zvuk vychází z heavy metalu kapel jako Black Sabbath a Dio a doplňuje ho progresivní rock a několik pomalejších písní. Je to první album od Zeitgeist bez kytaristy Jeffa Schroedera, kapelu proto tvoří Corgan, Iha a Chamberlin.
Slovo „aghori“ označuje hinduistické askety známé neobvyklými praktikami. Význam celého názvu komentátoři rozebírali. Obal inspirovaly snímky Saturnova měsíce Titan od sondy Cassini.
Pohled neurodiverzity
Album zní jako návrat k lásce z teenagerských let: Black Sabbath poslouchal Corgan už na střední škole. Vývojově je to návrat k prvotní lásce bez potřeby cokoli dokazovat. Dřív platilo, že musí dokázat, že je umělec. Teď stačí hrát.
Aghori jsou lidé, kteří žijí mimo konvence a jdou vlastní cestou. Neurodivergentní posluchač v tom může slyšet vlastní zkušenost: cesta, která se nehodí do běžných kolejí, může být právě tou, na které se člověk cítí doma.
14. Zodeon at Crystal Hall
Rok vydání:
2026 (LP už 2025)
Vydavatel:
Martha’s Music
Kde poslouchat:
Zodeon at Crystal Hall je bonusové album Smashing Pumpkins, malá a záměrně nenápadná deska vedle rozsáhlé rockové opery Atum. K fyzickému boxu Atum z května 2023 patřila sada deseti dalších písní pod tímto názvem. Jako samostatné album vyšlo na vinylu koncem roku 2025, nejdřív jen na objednávku u čajovny Madame Zuzu’s, kterou vlastní Corgan s manželkou, a digitálně 15. května 2026. Bez singlů, videoklipů i reklamní kampaně. Digitální verze má dvanáct skladeb a trvá 38 minut.
Je to lehká, mírně psychedelická hudba, která navazuje na odkaz Beatles a na raný psychedelický pop poloviny šedesátých let. Corgan sám mluví o tom, že chtěl spíš zvuk rané psychedelie, na úrovni prvních Yardbirds, než pozdější experimenty. Inspirací byl také tajný psychedelický vedlejší projekt kapely XTC, fiktivní skupina The Dukes of Stratosphear. Při nahrávání použil mellotron z let 1965–66, stejný model, který Beatles použili ve skladbě „Strawberry Fields Forever“. Zvuk je záměrně prostý: bez hustého vrstvení kytar, které je pro kapelu jinak typické, s jemnými kytarami, klávesami a melodickými popovými písněmi. Bubeník Jimmy Chamberlin hrál na nahrávku jednokanálově v mono, často na jeden nebo dva pokusy.
Písně vznikly za pandemie jako nenáročný projekt s volným plánem nahrát jednu skladbu denně a zůstaly v archivu, zatímco se Corgan věnoval rozsáhlejším věcem. O desce mluví jako o pohledu na kapelu v uvolněné podobě: přirozená povaha Pumpkins je podle něj blíž zasněné psychedelii a sbírce raritních skladeb Pisces Iscariot než době velkých hitů. S příběhem Atumu album souvisí jen volně. Corgan o něm říká, že je to deska, kterou hrdina Shiny nahraje těsně předtím, než ho pošlou pryč z planety. Písně přitom vznikly dřív než Atum a až později se přizpůsobily jeho příběhu.
Kritici ji berou jako menší dílo, ale příjemné, vřelé a intimní, jako soukromý protějšek velkých alb kapely. Marc Burrows na webu Louder Than War vyzdvihuje její teplo, jemné kytary, mellotron i Chamberlinovu hru.