Autor:
Cynthia Kim
Jazyk:
angličtina
Rok vydání:
2013
Nakladatel:
Narrow Gauge Press
Kde sehnat:
I Think I Might Be Autistic je stručná příručka Cynthie Kim pro dospělé, kteří si poprvé řekli, že by mohli být autističtí. Autorka sama dostala diagnózu až po čtyřicítce. V knize shrnuje, co se po prvním „aha“ dozvěděla, a podtitul slibuje průvodce diagnózou i sebepoznáním.
O čem kniha je
Kniha vyšla v roce 2013 a má zhruba sto deset stran. Začíná tím, jak autismus vypadá a jak se projevuje u dospělých, a pak se věnuje otázce, co si s podezřením počít. Jednotlivé kapitoly popisují, jakými cestami lidé k takovému poznání docházejí, jak si ověřit, že se v popisu skutečně poznávají, a jak s novým vysvětlením zacházet jako s příběhem, který dává smysl dosavadnímu životu.
Další část je o emocích, které takové poznání často provázejí. Autorka mluví o truchlení a o „uzdravování dítěte“, tedy mladšího já, které se v životě muselo orientovat bez vysvětlení.
Druhá polovina je praktičtější. Kim se ptá, zda diagnózu vůbec hledat, popisuje druhy vyšetření a to, jak se na ně připravit, co obnáší vyšetření dospělého člověka a jak vypadá schůzka, na které se výsledek sděluje. Závěr patří tomu, co přijde potom: zda a jak se něco změní, komu o diagnóze říct a jak se dál vyvíjí vlastní představa o sobě.
Autorka je známá jako pisatelka blogu Musings of an Aspie, z něhož vyšla i její druhá kniha Nerdy, Shy, and Socially Inappropriate. Tato první kniha je střízlivější a osobní: nepřináší studii, ale zkušenost člověka, který tu cestu sám prošel.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Pozdní zjištění, že je člověk autistický, bývá především novým čtením vlastního života. Roky pocitu, že je člověk „divný“, plachý, příliš citlivý nebo se jen nedokáže zařadit, se najednou přeskupí do souvislostí. Kapitola o autismu jako příběhu, který dává smysl, ukazuje, že vyprávění o sobě se dá napsat znovu, aniž by přestalo být pravdivé.
Důležité je, že kniha nedělá z diagnózy jedinou bránu. Kim připomíná, že autistická komunita přijímá i sebeidentifikaci, tedy zjištění bez formálního posudku, a respektuje, že někdo potvrzení hledá kvůli jistotě, uznání nebo přístupu k podpoře, zatímco jiný ne. V pohledu neurodiverzity je to podstatné: autismus je způsob, jak mysl funguje, a papír je jen jedním z možných nástrojů, ne podmínkou, aby měl člověk právo si rozumět.
Z vývojového hlediska je nejsilnější část o truchlení a o mladším já. Kdo se dozví o sobě něco důležitého až v dospělosti, často zpětně vidí dětství, které nedostalo správná slova: chvíle přetížení, které se četly jako nevychování, potřebu klidu, která se brala jako stydlivost, snahu zapadnout, která stála spoustu sil. Truchlení nad tím není nevděčnost vůči minulosti, ale způsob, jak se s dítětem, které jsme byli, konečně setkat laskavě.
Třetí téma je sdělování diagnózy. Rozhodnutí, komu a jak o ní říct, se týká vztahů, práce i toho, jak nás okolí bude číst. Kim ho přenechává čtenáři jako jeho vlastní rozhodnutí. Kniha celkově ukazuje, že k porozumění sobě se dá docházet postupně, vlastním tempem.
Než začnete číst
Kniha je z roku 2013 a mluví jazykem své doby: v názvu i podtitulu používá diagnostické pojmy a míchá je s osobním vyprávěním. Autorka žije ve Spojených státech a o vyšetření píše z vlastní zkušenosti, v Česku proto probíhá odlišně. Kniha je psaná anglicky, srozumitelně a krátce.