Autor:
Bonnie Evans
Jazyk:
angličtina
Rok vydání:
2017
Nakladatel:
Manchester University Press, Manchester
The Metamorphosis of Autism: A History of Child Development in Britain je historická studie Bonnie Evans o tom, jak se v Británii proměnilo, co slovo autismus znamená. Kniha vyšla v roce 2017 a nakladatelství ji zpřístupnilo zdarma jako open access.
O čem kniha je
Evans píše jako historička. Knihu napsala jako stipendistka Wellcome Trust na Queen Mary University of London a vychází z překvapivého zjištění: v šedesátých letech znamenal autismus v britské dětské psychologii něco jiného než dnes. Do devadesátých let se z něj stala celoživotní vývojová odlišnost a Evans tuto proměnu popisuje jako téměř úplný obrat.
Pojem zavedl roku 1911 Eugen Bleuler jako příznak schizofrenie. Britští kliničtí lékaři ho do padesátých let používali pro nadměrnou fantazii a odtržení od skutečnosti. Tomuto „prvnímu autismu“ se kniha věnuje v první části. Sleduje, jak na londýnské klinice Maudsley Hospital zkoumali děti s vážnými obtížemi lékaři jako Mildred Creak, Elwyn James Anthony a Kenneth Cameron a jak z toho vyrostla dětská psychologie, která se soustředila na vývoj dětského já a na lidské vztahy.
Druhá část vysvětluje, jak se autismus stal autismem, jak ho známe dnes. Po britském zákoně o duševním zdraví z roku 1959 se začaly zavírat velké ústavy pro lidi označované jako „mentálně deficientní“. Děti, které do té doby žily mimo školy a mimo pozornost vzdělávacího systému, bylo najednou potřeba třídit a vzdělávat. Psychologové a lékaři přešli od popisu jednotlivých dětí k měření celých populací. Hlavní roli v tom příběhu hraje Institut psychiatrie v Londýně a badatelé jako Michael Rutter, Lorna Wing, Uta Frith nebo Simon Baron-Cohen.
Evans zároveň ukazuje, že nová psychologie dřívější myšlení jednoduše nevyvrátila. Pojmy psychoanalýzy o mysli nemluvněte převzala a přestavěla, ale pohled zaměřený na vztahy, který v poválečné Británii určoval péči o děti, odložila. Poslední linie knihy se týká práv dětí. Evans spojuje autismus s měnícími se představami o právu dítěte na vzdělání a na uznání jako jednotlivce a vznik hnutí za sebeobhajobu autistických lidí i myšlení o neurodiverzitě chápe jako důsledek těchto právních a pojmových změn.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Kniha ukazuje, že autismus není pevný kámen, který jen čekal, až ho někdo objeví. Je to kategorie, která se v čase měnila podle toho, jak dospělí děti pozorovali, jaké instituce měli k dispozici a na jaké otázky hledali odpovědi. Evans přitom nehledá příčinu autismu. Zajímá ji, jak se proměnilo myšlení o vývoji dítěte.
To je blízké paradigmatu neurodiverzity, které také upozorňuje, že pojmy „typický“ a „odlišný“ nejsou dány jednou provždy. Hranice mezi nimi vznikala i v ústavech, zákonech a metodách měření a kniha ukazuje, kdo ji kdy a proč vedl.
Zajímavý je i pohled na vztahy. První autismus se zkoumal jako obtíž ve vnitřním světě dítěte a v jeho vztazích s druhými. Později se pozornost přesunula k měření chování a sociálních schopností. Čtenář, kterého zajímá vývoj dítěte, tak vidí, jak se otázka „co dítě prožívá a s kým je ve vztahu“ posunula k otázce „co dítě zvládne“.
Důležitá je také historie ústavů. Děti označované jako mentálně deficientní byly dlouho odděleny od ostatních a teprve zavírání ústavů donutilo společnost řešit, jak je vzdělávat a jak jim rozumět. Příběh autismu je tak i příběhem o tom, komu se přiznalo právo chodit do školy a být uznán jako samostatný člověk.
Knihu lze číst jako dějiny toho, že způsob, jakým mluvíme o odlišných dětech, má svou minulost, a proto se může měnit i dál.
Než začnete číst
Kniha je napsaná anglicky a akademickým jazykem. Má kolem pěti set stran včetně rozsáhlé bibliografie a vychází z archivních materiálů nemocnice Maudsley. Popisuje zacházení s dětmi v ústavech a používá historické pojmy, které dnes působí hrubě, protože jsou převzaté z dobových dokumentů.