Autor:
Michael Ende
Originální název:
Die unendliche Geschichte
Překladatel:
Eva Pátková
Jazyk:
česky
Rok vydání:
1979 (originál), česky od 1987
Nakladatel:
Albatros
Kde sehnat:
Nekonečný příběh (1979) německého spisovatele Michaela Endeho je fantasy román o chlapci, který se schová do knihy, a o knize, která si ho pustí k sobě. Je to příběh o osamělosti, ztrátě a o tom, kolik z nás zůstane, když dostaneme moc splnit si každé přání.
O čem kniha je
Bastián Baltazar Bux je obtloustlý, nesmělý chlapec, kterému zemřela matka a jehož otec se od smutku uzavřel do sebe. Spolužáci mu ubližují, a když před nimi uteče do antikvariátu, odnese si odtamtud ukradenou knihu s názvem Nekonečný příběh. Schová se s ní na půdě školy a začne číst.
Kniha vypráví o Fantázii, zemi bez hranic, kterou obývají bytosti z pohádek a legend. Fantázii pohlcuje Nicota, která po sobě nezanechává ani prázdno, prostě nic, a spolu s ní umírá Dětská císařovna, vládkyně celé země. Mladý lovec Átrej, „syn všech“, dostane úkol najít lék. Vydá se na Veliké Cestě Hledání a potkává bytosti, které ho zkoušejí, zrazují i zachraňují.
Bastián brzy zjistí, že kniha, kterou čte, o něm ví a že v příběhu má vlastní roli. Císařovnu může zachránit jen nové jméno, které jí dá člověk z druhého světa. Tím začíná druhá polovina románu, v níž Bastián přichází do Fantázie sám. Každé přání, které si tam splní, ho ale stojí kus vzpomínek na lidský svět.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Bastián je dítě, které svět opakovaně čte jako nebezpečný. Ve škole je terčem posměchu, doma narazí na otce, který truchlí a nedokáže ho zahlédnout. Kniha dobře zachycuje, jak se z takové zkušenosti stává odlišnost, kterou okolí hodnotí jako vadu (je příliš velký, příliš nesmělý, příliš zaujatý knihami), a jak dítě hledá bezpečí tam, kde na něj nikdo nemá nároky. Čtení pro Bastiána není útěk z nedostatku odvahy. Je to způsob, jak se zklidnit, ponořit se do toho, co ho opravdu zajímá, a být někde celý. Neurodivergentním čtenářům může být tahle zkušenost blízká: svět, v němž člověk smí být zahloubaný, není maličkost, ale podmínka, aby vydržel ten ostatní.
Smutek po matce je v knize přítomný tiše. Bastián o něm nemluví a otec také ne, a tak se oba míjejí každý ve své samotě. Umírající Dětská císařovna a mizející země jsou obrazem téhož: když zmizí ten, kdo držel svět pohromadě, zbývá Nicota, tedy ztráta smyslu, naděje a schopnosti si cokoli představit. Ende tím ukazuje, že dítě ve smutku nepotřebuje poučení, ale někoho, kdo s ním vydrží.
Átrej je zrcadlo, které Bastiánovi chybí. Vyrostl bez rodičů, celá vesnice ho vychovala jako „syna všech“, a přesto nese svůj úkol s klidnou vážností. Bastián se s ním ztotožňuje, protože vidí, že i chlapec bez jistoty blízkých vztahů může být statečný. Na to navazuje druhá polovina knihy, v níž se role obrátí.
Ve Fantázii se Bastiánovi splní to, co mu doma chybělo: je silný, obdivovaný, může všechno. Psychologicky je to přesný obraz toho, co se stane, když se člověk, kterého ponižovali, pokusí vyměnit sám sebe za někoho přijatelnějšího. Každá taková „oprava“ ho stojí kus toho, kým byl. Maskování, jak ho popisují autističtí lidé i lidé s ADHD, funguje podobně: navenek se daří, uvnitř ubývá. Bastián se stává pyšným, obklopí se těmi, kdo mu lichotí, a odhání ty, kdo ho mají rádi. Ende tak nepíše o zlém chlapci, ale o chlapci, který se bojí být zase malý.
Návrat domů nepřichází jako odměna za vítězství. Přichází ve chvíli, kdy Bastián ztratí téměř všechno a zbude mu jediné, co nešlo získat přáním: schopnost mít rád. Teprve ve vztahu s přáteli, kteří ho nenechali padnout, se dá znovu najít jméno a s ním i cesta k otci. Kniha tak říká něco, co se v pohádkách o výjimečných dětech říká málokdy: odlišnost není třeba ani opravovat, ani proměňovat v moc, a člověk se znovu najde tam, kde ho někdo přijme takového, jaký je.
Dá se číst jako příběh o dítěti ve smutku, jako pohádka o ceně maskování, nebo jako připomínka, že světy z představivosti umějí léčit, ale vztahy ve skutečném životě nenahradí.
Než začnete číst
Kniha je rozsáhlá (české vydání má asi čtyři sta stran) a film z roku 1984, který většina lidí zná, vypráví jen její první polovinu. Druhá polovina je tišší, pomalejší a psychologičtější, takže ji čtenář, který čeká dobrodružství z filmu, může vnímat jinak.
Z citlivých témat se v knize objevuje šikana, smrt matky, smrt zvířecího společníka hlavního hrdiny a dlouhé pasáže o ztrátě sebe sama. Je psaná pro děti, ale nezlehčuje.
Citáty
„…raší v našem nitru ještě z větších hlubin než kterékoliv naše jiné záměry…“
Ende tu o přáních říká, že je nelze podle libosti probudit k životu ani potlačit. Vznikají nepozorovaně a nezáleží na tom, zda jsou dobrá, nebo špatná.