12 lidí vypovídá: Já a autismus

Jak rozumět autismu

12 lidí vypovídá: Já a autismus

Na obrázku je dívka s černými vlasy a velkými bílými sluchátky. Přes vlasy jí není vidět do obličeje.

Po dekádách přehlížení začínají na světlo vycházet autistické ženy, nebinární a transgender lidé. Vědci se léta soustředili jen na střední třídu bílých kluků, což svět zaslepilo tak, že jsme nedokázali vidět unikátní způsoby, jak se autismus projevuje u různých skupin lidí.

To se však rapidně mění; vědci, terapeuti a žurnalisté se učí, jak autismus reaguje s genderem a kulturními normami. Od velmi mladého věku očekáváme, že všichni, které socializujeme jako holky, budou velmi vokální, jemné a starající se, a mnohem pořádnější než jejich mužské protější. Mnoho autistických holek se naučí, jak maskovat své odlišnosti , aby se dokázaly vypořádat a adaptovat se k přidanému společenskému tlaku, přičemž některé z nich svůj autismus maskovaly léta.

Následně pak autisté žijí s intenzivním strachem, že řeknou něco špatně nebo se zachovají nevhodně. Tento tlak často vede k depresím a úzkostem. Ale bez pochopení neurodiverzity se mentální zdraví jedinců nezlepší, ani s klasickými tradičními terapiemi. Častěji se naopak stává, že profesionálové, kteří mají člověku poskytnout podporu a uklidnění, jsou stejně tak ztraceni, když zjišťují, že problémy jejich pacientů se nelepší.

Ale podpůrné skupiny na sociálních sítích a žurnalismus, který se otevírá podobným tématům, začaly vlny porozumění komplexity autismu. Autistické ženy a transgender lidé vychází na světlo. Někteří se potýkají s výčitkami a vztekem, že nedostali podporu už dříve, zatímco jiní jsou prostě šťastní, že konečně objevili kousek sebe, u kterého vždy cítili, že chyběl.

Mluvila jsem s 12 lidmi o tom, jaké to bylo, když u sebe objevili autismus. Jedna žena mi napsala, že jí to připadalo, jako kdyby “konečně došla domů”, zatímco druhé trvalo roky přijmout, že nebyla “jen špatně vyrobený neurotypik”, ale spíše “napůl otevřené poupě s krásnou neurodiverzní budoucností.” Zde jsou příběhy sebeobjevení – jejich vlastními slovy.

Annie, 39, objevila autismus v 35 letech

Velmi dlouho jsem si nechávala svými potížemi diktovat svou hodnotu. Donedávna jsem měla velké problémy se sociální interakcí, bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Mé prostředí mě příliš stimulovalo a já se hroutila pod náloží stresu. Nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo “snažit se zapadnout”, ale čím víc jsem se snažila, tím osamoceněji jsem se cítila. Doktoři a psychologové nikdy nedokázali odhadnout nic víc než depresi, úzkost nebo ADHD. Ale autismus? Všechno, co jsem o něm kdysi věděla, bylo, že se jedná o “prapodivnou poruchu, která způsobuje velké společenské potíže.” Před pěti lety jsem náhodou narazila na online autistická fora a objevila komplexitu a bohatství žen na spektru a došlo mi, že s nimi mám mnoho společného. Od té doby to trvalo další 3 roky, než jsem (konečně) přesvědčila svého doktora, aby mi pomohl sehnat oficiální diagnózu.

Diagnóza autismu pro mě znamenalo si konečně oddechnout v tom, jak se vztahuji k sobě same a k ostatním: jemněji, s důrazem na své tělo a emoce. Čtyřicítka je za rohem a mám pořád určité problémy ve světě neurotypiků, ale našla jsem si svůj kmen. Autismus je jednou z unikátních kvalit, kterou nosím s pýchou.

Courtney Johnson, 21, objevila autismus v 19

Ulevilo se mi. Všechno najednou začalo dávat smysl. Ale byla jsem taky trochu zatrpklá, protože jsem si přála, aby to někdo věděl dřív a dodal mi podporu a pochopení, které jsem během dětství potřebovala.

Bet-Zua Jimenez, 22, objevila autismus v 22

Když jsem poprvé zjistila, že jsem autistka, bylo to, jako kdyby se najednou vypnula žárovka a já viděla tvar svého života. Koukala jsem kolem sebe tímhle novým viděním a věci mi začaly dávat smysl. Pochopila jsem, proč mi lidi dávali nálekpy jako “chladná”, “výstřední”, “mysteriózní”, “stydlivá” a “tichá”, I když jsem se vždycky snažila vypadat úplně jinak. Naučila jsem se, že mé vášně, má neskutečná kapacita pro radost, je určitý “speciální zájem.” Naučila jsem se, že na světě žijí další lidé, kteří taky cítí potřebu skákat a točit se, když je dojme nějaká báseň. Naučila jsem se, že ostatní lidi nežijí v nekomfortu, že nemusím být bombardovaná zvuky a světlem, protože mé smysly jsou citlivější než smysly ostatních. Naučila jsem se chovat tak, jak je to pro mě přirozené a příjemné, I když to znamená, že tím naruším vnímání ostatních, vnímání toho, co je pro ně normální.

Credence, 24, objevil autismus v 18

Pochopil jsem, proč mé dětství bylo jeden velký zmatek. Společenské normy mi nedávaly smysl, zejména nutné používání cis-heterosexuální norem. V mnoha způsobech můj autismus a gender fungují v tandemu. I když jsem se vyoutoval jako trans, cítil jsem se, že furt něco chybí. Když jsem zjistil, že jsem autista, vše bylo jasnější, Sara Mills, objevila autismus kolem dvacítky Konečně jsem dostala odpověď: Nebylo se mnou nic ŠPATNĚ. Nebyla jsem porouchaná verze “normální” osoby. Byla jsem prostě jen jiná.

Po zjištění jsem si byla schopná odpustit a být k sobě smířlivější. Už vím, kde dnes nemá smysl na věci tlačit. Bylo to jako kdyby klíč zapadl do zámku a otevřel dveře do světa, ve kterém si dávám smysl.

Kat, 34, objevila autismus v 34

Mou první reakcí bylo – oddechnutí. Roky jsem chodila na terapie a přemýšlela, proč bylo pro mě tak složité vytvořit a udržet si zdravé vztahy, absolutně jsem nechápala, co by mohlo být zdrojem mých společenských potíží. Když jsem se naučila, že je to cosi pro mě bezprostředního, okamžitě ze mě spadla tíha všech těch desítek let, kdy jsem si nadávala. To pak přecházelo do nezdravé deprese, protože jsem byla neustále osamocená a úzkostná – to vše kvůli problémům se socializací. Umím se dobře skrývat, a to včetně terapie, takže to bylo dlouho záhadou. Ale tolik času jsem strávila intenzivním zkoumáním sebe samotné v různých terapiích: terapie mluvením, EMDR, somatická terapie, 12kroků, meditace, neskutečné množství sebereflexe.

Takže hromada úkolů už byla hotová v době, kdy jsem se o autismu dozvěděla. Upřímně si myslím, že mi to moc pomohlo. Kdyby mi někdo řekl jako smutnému trápícímu se teenagerovi, že jsem autistka, měla bych ještě větší depresi a věřila bych tomu, že najít si kamarády, vztahy a mít práci a být nezávislá je cosi naprosto nemožného. Když jsem se to o sobě dozvěděla ve 34, bylo to ideální. Nevadí mi, že jsem to nevěděla dřív.

Rae, 28, objevila autismus v 17

Když jsem si poprvé uvědomila, že mám autismus, byla jsem ráda. Zjistila jsem, co je se mnou jinak, ale frustrovalo mě, že se to nedalo nijak léčit. 17 let jsem strávila tím, že jsem plně investovala své mentální I emoční síly do toho, abych vypadala co “nejnormálněji”. Trvalo mi roky, než jsem se to odnaučila.

Dalších deset let jsem strávila snahou být co nejnormálnější. A pak mi došlo, že autismus není nemoc – je to krásná hříčka. Pořád mám potíže najít místo ve světě, které mi bude vyhovovat, ale už si připadám méně jako špatně vyrobený neurotypik, spíše si připadám jako napůl rozvinuté poupě s krásnou neurodiverzní budoucností.

Oishiin, 42, objevila autismus v 34

Zezačátku jsem si myslela, že diagnóza byl správný krok, ale potom jsem ji odmítla, protože ji psychiatři stale vykreslovali velmi negativně. Hluboce uvnitř sebe jsem ale věděla, že je to cosi pozitivního, co nedokáží uchopit. Bylo to skoro jako se nechat nálepkovat mimozemšťany.

Heather Flanagan, 48, objevila autismus v 37

Bylo to jako přijít domů. Najednou jsem dokázala sdílet své zkušenosti se svou rodinou a necítila jsem se být tolik tlačená do rychlého přemýšlení, abych přiživovala nějakou iluzi, kterou o mně ostatní měli. Byla jsem volná, ale také nejistá, protože mě pustili z klece a já nevěděla, jak se chovat. Pomalu jsem si povolila být na sebe hrdá v podivných věcech, které mi připadají mnohem autentičtější.

Wendy Graves, 29, objevila autismus v 25

Říkali mi, že zlobím. Říkali mým rodičům, že jsem líná a hraju to. Cítila jsem se sama. Nebyla jsem jako nikdo, koho jsem znala. Byla jsem maskou a mé vnitřní světlo zhasínalo. Nebyla jsem vůbec propojená s mým pravým já.

Nella, 25, objevila autismus v 25

Úleva. Prostě čirá úleva, že existují I další lidé, jako jsem já. To nebylo šílené nebo bláznivé nebo mimozemské. Jen prostě autistické!

Rosemary, 31, objevila autismus v 28

Cítila jsem se jako Malá mořská víla (verze od Andersona), a to celý svůj život. Chodila jsem po světě, zažívala hotovou agonii, abych vypadala jako neurotypici. Pro lidi jsem byla podivná, téměř jako oni, ale ne uplně. Prostě podivínka, ne někdo k milování nebo k respektování.

Když jsem se srovnala s autismem, bolelo mě srdce, protože jsem si uvědomila, že možná nikdy nedosáhnu normálnosti nebo úrovně dovedností, která je pro mé vrstevníky samozřejmá. Nikdy nebudu “součástí jejich světa”. A časem se tento pocit proměnil do pocitu svobody, protože jsem si přestala připadat, že musím všechny na světě potěšit. Našla jsem klid a mír.

Z anglického originálu
https://awnnetwork.org/12-people-on-what-it-felt-like-to-discover-autism/
Přeložila zrzi.cz
díky laskavé podpoře Jana Barty

Autor článku