Škody způsobené přehlížením autistů, kteří žádají o pomoc

Jak rozumět autismu

Škody způsobené přehlížením autistů, kteří žádají o pomoc

Líčení je jen jedním z mnoha důvodů, proč mi lidé, kteří nejsou autisté, řekli, že nemohu být autistka, a já se s vámi podělím o několik dalších důvodů, které jsem slyšela.

Budu ráda, když se se mnou podělíte o věci, které jste slyšeli vy.

Budu také mluvit o tom, proč si myslím, že se to děje, takže se do toho dejme.

Když jsem ve svých 29 letech zjistila, že jsem autistická, najednou se všechny ty momenty v mém životě, které nikdy nedávaly smysl, staly srozumitelnými. Bylo to jako klíč, který odemkl příručku, která mi chyběla a která byla v podstatě návodem k mému životu.

Můj život byl konečně kompletní a já jsem sama sobě rozuměla lépe, než kdykoli předtím; a byla jsem opravdu nadšená, že mám toto vysvětlení a že se o něj mohu případně podělit s ostatními lidmi na světě nebo s lidmi, na kterých mi záleží, nebo s lidmi na pracovišti, abych získala to, co potřebuji, abych byla efektivnější zaměstnanec, a abych od ostatních lidí získala to, co v životě potřebuji; protože to mi po mnoho let chybělo… ale když jsem se šla o tyto informace podělit s ostatními lidmi, ne vždy to šlo tak jednoduše.

Velmi rychle jsem zjistila, že lidé buď nevěří, že jsem autistická, nebo, protože mají velmi omezený náhled a kvůli mnoha převládajícím stereotypům špatně chápou, co to autismus vlastně je, nedokážou pochopit, jak se na mě může vztahovat to, že jsem autistická. Takže když jsem lidem řekla, že jsem autistka, rychle to zpochybňovali.

Říkali věci jako „aha, to by mě nikdy nenapadlo“ nebo „no, ty musíš být velmi vysoce funkční.“ A samozřejmě obvyklé: „Nevypadáš jako autista.“

Mám pocit, že často to měly být komplimenty, protože ten druhý člověk si myslí, že autismus je špatná věc nebo že být autistou je špatná věc. Je to ekvivalent toho, když o sobě řeknete něco, čím se shazujete, a druhá osoba se cítí nepříjemně, takže pak řekne: „Ale ne, to ty nejsi“ nebo „Ale ty jsi úžasný.“

A snaží se to jako vylepšit, protože je jim nepříjemné, že o sobě mluvíte špatně… ale problém je, že to není kompliment, protože být autista, není špatná věc, takže je to naprd, protože teď vím, že opravdu nerozumíte autistům, a teď musím hodně vysvětlovat a musím se rozhodnout, jestli mám fakt energii na všechno to vysvětlování a jestli to teď stojí za to, všechno to vysvětlovat… V závislosti na našem vztahu a na tom, jak moc si myslím, že vás opravdu dokážu přesvědčit, o tom, co se mi odehrává v hlavě.

Další komentáře, které jsem slyšela, a to jak osobně, tak na internetu, jsou věci jako např:

Jsi si jistá?“

„Já ti nevěřím!“ Kdo ti stanovil diagnózu?“

„Slyšela jsem, že se to dneska hodně přehání s diagnózami.“

Věci, které vás znevěrohodňují, protože ten druhý člověk z nějakého důvodu nevěří, že jste autista.

To je opravdu škodlivé pro někoho, kdo se snaží vyrovnat s novou diagnózou autismu, nebo s novou situací, pokud právě zjistil, že je autistou. Možná ještě neprošel diagnostickým procesem. Existuje pro to mnoho důvodů, o kterých jsem v minulosti mluvila.

Vzbuzuje to však pocity nejistoty, a když jsem poprvé zjistila, že jsem autistka, prošla jsem si všemi fázemi smutku, včetně smlouvání sama se sebou, snažila jsem se sama sobě dokázat, že nejsem autistka, a takové komentáře byly opravdu těžké, protože už jsem se s tím vyrovnávala. Potřebovala jsem překonat tuto fázi a skutečně to přijmout, aby to pro mě bylo přínosné. Podobné komentáře mohou někdy člověka akorát zdržovat.

Když jsem se dozvěděla, že jsem autistka, snažila jsem se prosadit si nové hranice ve vztahu k lidem na základě těchto nových informací a nového chápání mého autistického mozku a mé neurodivergence a toho, co potřebuji k tomu, abych byla co nejúspěšnější verzí sebe sama. Často, když jsem se snažila promluvit o svých potřebách, lidé mě odmítali a říkali věci jako:

„Ale, na tohle sis nikdy nestěžovala. Tak proč si na to najednou stěžuješ?“ A tím to zhaslo.

Uh, další věci, které lidé říkali, byly

Nevymlouvej se.“

„Nepoužívej autismus jako výmluvu.“

„Nechci, aby ses flákala, protože teď máš tuhle nálepku.“

Něchtěli naslouchat, nechtěli naslouchat! Neexistovala pro mě žádná možnost, jak získat pomoc, když jsem o ni žádala, snažila se vyjádřit své potřeby a lidé mě takto přehlíželi.To bylo nesmírně škodlivé, zejména s ohledem na to, jak těžké pro mě bylo své potřeby vůbec vyjádřit.

Neuměla jsem se zasadit o svoje potřeby a nastavit si hranice, takže byly porušovány a ignorovány. Například: „To světlo je opravdu prudké!“ – bylo tak jasné, že mi způsobovalo migrénu, a lidé říkali:
„Není to tak zlé! Nikdo jiný si nestěžuje.“ Tak jsem se už od základní školy prostě naučila sedět, snášet to a žít s bolestí.

Proto mám velký problém s těmito typy reakcí, když se autisté snaží svěřit nebo požádat o pomoc neurotypické lidi nebo lidi, kteří nechápou, co je autismus, je… že nás odmítají. Nejsme vyslyšeni.

Často je to proto, že osoba, které to říkáme, je nesvá z informací, které dostává, a neví, jak s těmito informacemi zacházet nebo na ně vhodně reagovat; nebo druhá osoba operuje na základě mylných informací, na základě stereotypů a stigmat.

Možná znají jen jednoho autistu, a protože všichni autisté jsou jiní a jedineční, nemohou pochopit, že nebudete stejní jako autista, kterého už znají, protože neznají dost autistů na to, aby tématu lépe rozuměli.

Každopádně je to pro Autisty zraňující a je to jeden z důvodů, proč jsem si založila blog; a začala každou středu křičet do prázdna internetu.

Z anglického originálu The Damage of Dismissing Autistic People When We Ask For Help

Autor článku

  • The Neurodivergent Rebel otevřeli svůj blog v roce 2016 jako způsob, jak lidem neznalým konceptu neurodiverzity představit tento nový způsob vnímání neurologické odlišnosti. Blog, který někdy vychází v psané podobě a někdy jako video na YouTube, se zabývá ideologií neurodiverzity a tvůrčími projevy lidí s autismem. Holmansův blog prosazuje přijetí neurologické odlišnosti a respekt k autonomii neurodivergentních lidí.