Autor:
Autistic Women and Nonbinary Network
Editoři:
Emily Paige Ballou, Sharon daVanport, Morénike Giwa Onaiwu
Jazyk:
angličtina
Rok vydání:
2021
Nakladatel:
Beacon Press
Kde sehnat:
Sincerely, Your Autistic Child (česky zhruba „S pozdravem, vaše autistické dítě“) je sbírka asi třiceti esejů, které napsali autističtí lidé. Mají podobu dopisů rodičům: každý autor a autorka v nich vypráví, co by si přáli, aby jejich rodiče věděli, když vyrůstali.
O čem kniha je
Sbírku sestavila organizace Autistic Women and Nonbinary Network (AWN), tedy síť autistických žen a nebinárních lidí. Editují ji Emily Paige Ballou, Sharon daVanport a Morénike Giwa Onaiwu. Kniha vychází z dřívější sbírky téže sítě, která se jmenovala What Every Autistic Girl Wishes Her Parents Knew. Předmluvu napsala Jess Wilson, závěr Beth Ryan.
Eseje jsou řazené podle období a témat. Začínají vzpomínkami na dětství a školu, pokračují tématy přijetí a přizpůsobování, smyslového vnímání, rodinné kultury, genderové identity a sexuality a končí kapitolami o osamělosti, ztrátě a o hledání místa, kde člověk může být doma. Autoři se mezi sebou liší původem, věkem, genderem i tím, jak autismus prožívají. Každý píše vlastním hlasem, jednou jako vzpomínku, jindy jako přímou radu rodiči.
Některé názvy esejů prozradí směr celé knihy. Lei Wiley-Mydske píše o tom, že je třeba měnit svět, ne dítě. Ondrea Marisa Robinson o tom, že dítě zůstává dítětem. Victoria M. Rodríguez-Roldán se ptá, kdo se k diagnóze vůbec dostane a komu diagnóza slouží. Jean Winegardner radí dopřát dcerám autistickou komunitu a Alexandra Forshaw vysvětluje rodičům, co znamená být zároveň autistický a trans.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Kniha obrací obvyklý pohled na výchovu autistických dětí. Většina příruček pro rodiče vznikla z pohledu odborníků a mluví o tom, co je s dítětem „v nepořádku“ a jak to napravit. Tady mluví lidé, kteří takovým dítětem byli. Jejich opakovaná zkušenost je, že největší oporou nebylo opravování, ale to, že je rodič bral takové, jací jsou, a hledal s nimi cestu, ne proti nim.
Z pohledu vývoje je důležité, jak často se v esejích objevuje zkušenost nepochopení. Dítě, které vnímá jinak, snadno slyší, že jeho prožívání je přehnané nebo špatné. Z takových vět se postupně stává obraz sebe sama. Autoři popisují, co s nimi dělalo, když jim nikdo nevěřil, že hluk, dotyk nebo změna plánu jsou pro ně skutečně těžké, a co pomohlo, když jim někdo uvěřil. Vazba na rodiče tu není abstraktní pojem. Je to otázka, jestli dítě ví, že se na dospělého může obrátit, i když je zrovna těžké.
Další opakované téma je to, kdo je vidět. Diagnóza se dlouho vztahovala hlavně na chlapce, a proto o dívkách, ženách a nebinárních lidech řada rodičů ani učitelů nepřemýšlela. Několik esejů proto mluví o pozdních diagnózách, o přehlížení a o tom, jak dlouho člověk může mít pocit, že s ním je něco v nepořádku, aniž by věděl proč. Jiné eseje přidávají další vrstvu: pohlaví, sexualitu a rodinnou kulturu, ze které dítě vychází.
Silné jsou také texty o komunitě a samotě. Dítě, které nikdy nepotkalo nikoho podobného, často neví, že se dá žít i jinak než ve stálém přizpůsobování. Autoři opakovaně říkají, že vědět o dalších autistických lidech pro ně znamenalo úlevu a pocit, že někam patří. Kniha se dá číst jako dlouhý rozhovor o tom, co dítě potřebuje, aby mohlo vyrůst bez toho, aby se muselo zbavit sebe sama.
Než začnete číst
Kniha má jednotlivé eseje, které lze číst zvlášť a v libovolném pořadí. Mluví v ní převážně autistické dívky, ženy, nebinární a trans lidé. Některé eseje se dotýkají osamělosti, izolace a ztráty, takže se vyplatí číst je v klidu a po částech. Česky kniha zatím nevyšla.