Autor:
Karyl McBride
Originální název:
Will I Ever Be Good Enough? Healing the Daughters of Narcissistic Mothers
Překladatel:
Marcela Koupilová
Jazyk:
česky (originál anglicky)
Rok vydání:
2008 (originál), 2018 (první české vydání)
Nakladatel:
Portál
Kde sehnat:
Úvod: dvě až tři věty, proč knihu doporučujeme.
O čem kniha je
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Budu vůbec někdy dost dobrá? (v originále Will I Ever Be Good Enough?) je kniha americké psychoterapeutky Karyl McBride o dospělých ženách, které od matky dostávaly lásku jen tehdy, když splnily její očekávání. Česky vyšla s podtitulem „Rádce pro dcery narcistických matek“.
O čem kniha je
Karyl McBride je licencovaná manželská a rodinná terapeutka s třicetiletou praxí. K napsání knihy ji vedlo pozorování z ordinace: k ní docházely ženy, které měly podobné potíže, například velkou citlivost, nerozhodnost a pocit, že nikdy nestačí, a za jejich příběhy stála matka soustředěná hlavně sama na sebe.
Hlavní myšlenka je jednoduchá a bolestná. Taková matka učí dceru, že láska není bezpodmínečná a že ji dostane jen tehdy, když se bude chovat, jak se od ní čeká. Jako dospělá pak žena zápasí s pocitem nedostatečnosti, se zklamáním a s vnitřní prázdnotou.
Kniha tyto zkušenosti popisuje a vede dál, ke zotavení. Nabízí truchlení nad láskou a oporou, které se nedostaly, nastavování zdravých hranic vůči matce a hledání „vnitřní matky“, tedy schopnosti utěšit se sama. Navazují rady pro vlastní rodičovství a pro partnerské vztahy a přátelství, které bývají u takto vyrůstajících žen zranitelným místem.
Proč ji číst z pohledu neurodiverzity
Neurodiverzita vychází z toho, že se lidské mysli liší a žádná z nich není tou „správnou“. Rodina, kde je láska vázaná na výkon a přizpůsobení, s tím zásadně nesouhlasí. Dítě se v ní brzy naučí, že nezáleží na tom, jaké je, ale jaké má být: milé, úspěšné, klidné, ke cti matky.
Takové dítě se stává znalcem matčiných nálad. Sleduje, co se smí říct a o čem je lepší mlčet, kdy se raději nepřipomínat, jak vypadá úspěch a jak selhání. Z toho vzniká něco, co se v neurodiverzitě nazývá maskování: dlouhodobé potlačování vlastního prožívání, aby člověk obstál v prostředí, které mu nedává prostor být sám sebou. Kniha mluví o dospělých dcerách, ne o neurodivergenci, ale cesta od hraní role ke skutečnému já je v obou světech podobná.
Název knihy ukazuje na měřítko, které nemá konec. Neurodiverzita se ptá, kdo je stanovil a pro koho platí. Pocit nedostatečnosti nevzniká z vlastností dítěte, ale z lati, kterou mu někdo nastavil. Citlivost, jiné tempo, silné emoce nebo zaujetí jedním tématem se v rodině, kde se žádá hlavně uhlazenost, snadno stanou důvodem k výčitkám.
Z vývojového hlediska dítě potřebuje, aby ho někdo viděl a přijímal i tehdy, když je nesnadné, unavené nebo zlobí. Když takové zrcadlení chybí nebo je podmíněné, dítě se naučí odkládat vlastní potřeby a péče o sebe se musí v dospělosti teprve učit. Proto je v knize tak důležité truchlení. Nejdřív je třeba uznat, co se nedostalo, a teprve potom se dá jít dál. Myšlenka „vnitřní matky“ pak znamená učit se dávat si to, co dřív chybělo: utěšení, uznání a právo na vlastní tempo.
Nastavování hranic vůči vlastní matce patří k nejtěžším krokům, protože s ním přichází strach ze ztráty vazby i pocit viny. Kniha o něm mluví jako o součásti zotavení, ne jako o vzpouře.
Dá se číst jako příběh o tom, jak se vymanit z role, kterou za nás někdo napsal, a jak si připustit, že člověk není dost dobrý, až když splní očekávání, ale už tím, že je.
Než začnete číst
Kniha se týká citového ublížení v nejbližším vztahu a může vyvolat bolestné vzpomínky. Dá se číst po částech a s přestávkami. Je psaná jako praktický průvodce z terapeutické praxe, ne jako odborná studie.