Maska: berte nebo nechte

Jak rozumět autismu

Maska: berte nebo nechte

na fotografii je velká broznová maska, oko, žena v sukni, která se opírá o zeď

Jsem vinna maskováním. Vždycky jsem se maskovala. Moje maska je komplexní výtvor s různou váhou a různými úhly. Každá příležitost má jinou variaci masky, jiný materiál, jiný vzor.

Mám svoji pracovní masku; profesionální, s rovnými zády, vzpřímenou. Má specifické množství líčidel a specifické vlasy. Nechává si pro sebe svůj nezvyklý smysl pro humor a směje se ve všech správných okamžicích. Vede zdvořilou nezávaznou konverzaci, i když jí to mele kosti na prach. Ze všech mých masek je nejméně jako já.

Mám svou masku pro širší rodinu: ta si dovoluje projevovat své názory a omezenou úroveň humoru. Její jazyk je zdrženlivý a zdvořilý. Její svaly se napínají proti sobě a ona se usmívá a markýruje, když mluví příliš mnoho lidí najednou.

Je paradox. Chce být ta, kdo je středem pozornosti, když přijde na témata, která miluje, a chce být ta, kdo se krčí v koutě a nemá co na práci. Vždycky řekne „ano“, když jí někdo nabídne víno, a to může vést k sociálním chybám v aréně, kde jí lidé řeknou, že se jich dopustila. Jedna její část je vždycky ztracená dvanáctiletá holka.

Mám svoji masku, která chce být společenská; ta říká na všechno „ano“ a tlačí na sebe, aby se někam vydala, i když už všechno objímají migrénové aury. Miluje lidi a chce, aby se kvůli sobě cítili dobře. Je poslední na tanečním parketu. Tančí svým vlastním způsobem, a přitom se směje. Zítra se nezapomene soudit za to, že netančila podle „současných trendů“. Vždycky bude trošku ironicky Jamiroquai.

Je tu moje maska pro skupiny matek a dětí; zoufale touží mluvit o čemkoli kromě malých dětí, ale malé děti jsou to, o čem se momentálně vede nezávazná konverzace. S úsměvem se rozhlíží po místnosti. Přemýšlí, proč se k ní lidé nepřibližují. Přemýšlí, co pořád dělá špatně. Tráví většinu času snahou nepustit ven hrůzu a slzy. Je nesmírně osamělá a nedaří se jí navazovat kontakty. Je jako stín masky a do osoby má daleko. Tuhle masku vzdala, příliš to bolelo, ale místo toho, aby ji odložila, tak se jí prostě nepouští. Je to příliš těžké. Příliš bolestivé. Příliš osamělé dívat se, jak ostatní lidé hladce interagují, zatímco ona zápolí s tím, aby se neroztekla.

A potom je tu vždycky každodenní maska; věčně se tak napůl usmívá, protože ví, že její klidový výraz vypadá rozzlobeně. A tak musí být její obličej vždycky napnutý a připravený na sociální útok. Usmívá se, když neslyší slova kvůli přízvuku. Dělá všechny ty správné zvuky a gesta a používá veškeré své dovednosti k tomu, aby všechno udržela povrchní, protože ví, že tam jsou zóny komfortu ostatních lidí.

Má ráda hluboké a velkolepé řeči, ale to způsobuje, že se lidé, co nejsou jako ona, cítí rozpačitě. Ti mají rádi pomalé budování. Ona ví, že se neudrží na dráze tak dlouho, aby se dostala na konec. Nemůže investovat čas a energii, které nemá. Ví, že vždycky zůstane pouze na povrchní úrovni, ale že to je lepší než se s lidmi nespojovat vůbec.

Moje nejbližší kamarádka mi jedné opilé, upřímné noci řekla, kdo jsem byla, a kdo jsem. Pracovaly jsme vedle sebe celé měsíce, než jsme si sedly. Měsíce a měsíce.

Někdy jí přišlo, že jsem hrozivá. Vždycky jsem působila tak jistě a ano, moje pravidla byla pevná a nepoddajná; ona často chodila pozdě a mně z pozdních příchodů naskakovala husí kůže. Zdálo se, že má tolik konexí; takový lehký a přátelský sociální motýlek. Já jsem byla můra, ona plamen; a já jsem věděla, že bych se spálila, kdybych se pokusila být její kamarádka. Udělala bych chybu; příliš bych se shazovala nebo bych byla příliš arogantní. Byla bych ohledně něčeho příliš rozvášněná a ta intenzita by zadusila světlo. A tak jsem mezi námi držela moji pracovní masku.

Řekla mi, té upřímné pozdní noci/časného rána, že jednoho dne jsem se probudila. Byla jsem mlhavá postava v dálce, a potom jsem jednoho dne byla zářivou brilantností v plném „surround sound“: byla jsem automat, který procházel pohyby života, oživený nějakým kouzelným přáním nebo splněným úkolem, nebo nevyhnutelným osudem.

Jednoho dne jsem nechala svou masku sklouznout. Řekla jsem věci, které mi přišly legrační. Mluvila jsem o tématech, která mě inspirují. Pravděpodobně jsem zpívala, rozhodně jsem se smála, možná jsem ukazovala na tečky deště ve světle luceren; ať to bylo cokoli, byla jsem to já.

Všechny mé masky mají svůj důvod; jsou výsledkem toho, že jsem neměla toto pouto, když jsem byla upřímná. Jsou výsledkem toho, že jsem byla odstrkovaná kvůli tomu, kým jsem.

A byly užitečné, jak říkám ve své divadelní hře Kachna: „Udržují mě v bezpečí před nebezpečnými kousky světa.“

Ale kolik příležitostí ke spojením jsem minula, protože jsem měla příliš mnoho práce s tím, že jsem se skrývala? Kolik skutečných přátelství mě minulo, protože jsem jim nikdy nedokázala věřit natolik, abych se smála spolu s nimi?

Která maska jsem já? Všechny. Všechno to jsou aspekty, které některé strany vytahují nahoru a jiné stahují dolů. Všechny jsou mými stíny. Žádná z nich není lež. Lži to jsou jen tehdy, pokud předpokládáte, že vyprávějí celý příběh; pokud předpokládáte, že jsou úplnou pravdou.

Některé z nich se řídí přísnými pravidly, které se naučily už dávno; nikdy nechodit pozdě, nikdy nenadávat v práci, neustále vypadat příjemně zaujatá, aby nedošlo k nedorozuměním. Některé z nich jsou navržené tak, aby lidem bránily přibližovat se ke mně, některé z nich mají být přístupné (i když to jsem nikdy neovládla, prý vypadám příliš soběstačně).

Může být těžké vědět, kde končí maska a kde začínám já. Hloubala jsem nad tím. Maska končí, když jsem si jistá, že jsem sama – to jsem já v mé nejsurovější formě – ale dá se najít i na tanečním parketu, dá se najít, když se směje, až jí tečou slzy, dá se najít, když chytí dech v tématu, které miluje, můžete ji vidět, když v moři přeskakuje vlny (ta hra se jmenuje „bumf-šplouch“ a největší placák vyhrává), můžete tu a tam nasbírat její střepiny; vždycky jste mohli.

Sundat si tu masku není žádná maličkost. Je to archeologické naleziště s kartáčky a trpělivostí, ne zuřivé kopání a hledání pokladu. X neoznačuje to správné místo, není tam žádná jedna truhla, kterou byste mohli vytáhnout na povrch, správná místa leží všude.

Moje maska tu je proto, aby řídila mé komunikační techniky. Je tady, protože vám nevěřím, že mi budete rozumět. Je tady proto, že jsem si ji vybrala. Vybudovala jsem ji. Vytvarovala jsem ji. Měla jsem tisíc a jeden důvod, proč to udělat, a jen jeden, proč to zrušit; protože je těžká a já už ji nepotřebuju.

Musím věřit tomu, že snaha žít můj život neautisticky nefungovala. Žádoucí výsledek byl v nedohlednu.

Protože nakonec nechci být obklopená lidmi, kteří mají rádi mou masku. Chci být obklopená lidmi, kteří mají rádi . Když si sundám masku, neznamená to, že toho dosáhnu, ale když si ji nechám, zaručí to, že toho nedosáhnu.

Jestli se můžu vždycky najít v logice, tak v ní také budu. V logice a v tanci v dešti – doufám, že vás tam uvidím.

Z anglického originálu https://autistrhi.com/2018/08/07/mask/

přeložil Marek Čtrnáct, díky podpoře Jana Barty

Autor článku