Setkávám se s autisty, kteří nevědí, že jejich mysl funguje jinak

Jak rozumět autismu

Setkávám se s autisty, kteří nevědí, že jejich mysl funguje jinak

V dnešním světě žijí lidé, kteří nevědí, že jsou neurodivergentní, a možná se to nikdy v životě nedozvědí. To, že nevíme, že náš mozek funguje jinak, než mozek mnoha jiných lidí na této planetě, může mít dopad na nás, na naše duševní zdraví a pocit vlastní hodnoty; když se neustále srovnáváme s ostatními lidmi kolem nás, jejichž mozek nefunguje tak jako ten náš.

Pokud se nenaučíme přizpůsobit způsobu, jakým náš mozek zpracovává a přijímá informace, může to mít dopad na naše fyzické a neurologické zdraví.

To, že jsem prvních 29 let svého života nevěděla, že jsem neurodivergentní, ovlivnilo mé vztahy s ostatními lidmi. Ztěžovalo mi to navazování autentických vztahů, protože jsem se maskovala, kamuflovala a snažila se být svou vlastní verzí toho, co jsem považovala za neurotypický úspěch; aniž bych vůbec věděla, co neurotypický úspěch je.

Prostě jsem si myslela, že jsem v uvozovkách „jako všichni ostatní“, a snažila jsem se těmto standardům přizpůsobit. Odtržení od sebe sama, od svých vlastních potřeb, přání a tužeb přinášelo do mých vztahů s ostatními lidmi další problémy a často mělo katastrofální následky.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak může nevědomost o tom, že jste neuro-divergentní, devastovat váš život, stačí říct.

Prvních 29 let svého života, než mi byl diagnostikován autismus, jsem nevěděla, že jsem autistka. Byla jsem diagnostikována, protože jsem nevěděla, že můj mozek funguje jinak, což znamenalo, že jsem si kladla normy, které byly nemožné, nebo takřka nesplnitelné. Že jsem se mohla strhat, abych tyto normy a cíle, tyto neurotypické cíle, splnila.

Moje tempo mělo být jiné. Měla jsem k věcem ve svém životě přistupovat jinak, ale myslela jsem si, že každý člověk na této zemi prožívá svět stejně. Takže kdykoli jsem se s něčím potýkala a ostatní lidé kolem mě se s tím samým nepotýkali, domnívala jsem se, že se mnou musí být něco v nepořádku… nebo že se nesnažím dostatečně nebo nevynakládám dostatečné úsilí, abych dosáhla toho či onoho cíle.

Nechápala jsem, že mysl každého člověka funguje jinak, že každý máme jiné silné a slabé stránky a že lidé zpracovávají informace různě… že ne každý zpracovává informace vizuálně jako já. Že někteří lidé nemají v hlavě žádné vizuální vnímání a mají neustále běžící vnitřní dialog.

To je pro mě těžko představitelné, protože já neustále zpracovávám informace externě, protože mám v hlavě videa a hudbu a vzory, ale ne hromadu slov. Proto píšu, píšu a natáčím ta videa, abych zpracovala své myšlenky. Teď už to vím. Teď rozumím sama sobě a chápu, že je spousta lidí, kteří zpracovávají myšlenky tak jako já, ale je také spousta lidí, kteří je zpracovávají jinak, a ani jedno z toho není špatně.

Tyto rozdíly ve způsobu, jakým naše mysl pracuje a zpracovává informace, komunikuje, socializuje se a navazuje kontakty s ostatními lidmi, nejsou špatné, ale nepochopení a nedocenění těchto rozdílů je velmi špatné.

Například, když jsem nerozuměla svému vlastnímu mozku nebo jsem si ho nevážila, docházelo ke kolapsům a nechápala jsem, odkud se berou a proč k nim dochází.

To, jak jsem se již krátce zmínila, způsobilo zkázu v mých vztazích, což je jeden ze způsobů, jak může nepochopení naší neurologie a fungování naší mysli způsobit zkázu v našich vztazích a dokonce i v lidech kolem nás.

Nyní si své kolapsy velmi dobře uvědomuji. Chápu, odkud se berou. Chápu, co je spouští, což mi pomáhá se jim vyhnout.

Chápu, jaké to je, když se meltdown blíží, a že když se zhroutím, musím jít strávit nějaký čas o samotě, dokud se nebudu cítit opět v bezpečí, a nedělat žádná rozhodnutí a pravděpodobně s nikým nemluvit…., protože když se zhroutím, vím, že pravděpodobně řeknu věci, které jsem nechtěla, možná toho budu litovat… Možná dokonce někomu řeknu něco zraňujícího.

Teď, když se znám, vím, že jsem ve stavu boje, útěku, zamrznutí, úniku, přetížení, paniky. Když se zhroutím, cítím se tak nejistě, že mi všechno může připadat jako hrozba.

Také vím, teď, když rozumím sama sobě, že tento pocit přejde, že tento pocit je dočasný. Že tento pocit je něco, co prostě musím přežít, a až skončí, budu v pořádku, pokud budu moci jít někam, kde ho budu moci bezpečně přežít a nebudu se vystavovat nebezpečí tím, že budu v blízkosti jiných lidí, když se zhroutím.

Je nebezpečné pro mé vztahy… být na veřejnosti, mít zhroucení, to by mohlo být velmi nebezpečné, z mnoha důvodů. Takže mít toto povědomí, toto pochopení toho, jak můj mozek funguje, zcela změnilo můj život a mé vztahy s ostatními lidmi.

Když už mluvíme o ostatních lidech, jako neurodivergentní člověk, dokonce ještě předtím, než jsem věděla, co je to neurodivergence, se mi zdálo, že znám svůj kmen a přitahují mě ostatní neurodivergentní lidé, i když jsem neznala nálepky pro to, co to znamená.

Takže… můj partner je také neurodivergentní. Když se ohlédnu zpět na své partnery, blízké přátele a lidi, které jsem si, přirozeně, zařadila do svého života a které jsem měla ve svém životě, předtím, než jsem zjistila, že jsem autistka, předtím, než jsem zjistila, že mám mozek s ADHD, předtím, než jsem se dozvěděla o hyperlexii nebo úzkosti nebo o jakémkoli z těchto duševních problémů… moji přátelé byli neurodivergentní, ADHD, jiné typy neurodivergentních duševních stavů… protože to byli lidé, se kterými jsem si, přirozeně, rozuměla.

To také znamená, zejména v mé věkové skupině, bude mi 35 let, až toto video vyjde… že v mé věkové skupině a starší je spousta neurodivergentních lidí, kteří jsou neurodivergentní a nevědí, že jsou neurodivergentní.

Existuje mnoho neurodivergentních lidí, se kterými se setkávám a se kterými mám různé vztahy, kteří nevědí, že jsou neurodivergentní. Mnozí nejsou ochotni ani připustit možnost, že jsou neurodivergentní, a jsou na tom místě, kde jsem byla já asi před pěti a půl, šesti lety, než jsem zjistila, jak funguje moje mysl.

Vzpomínám si, jak jsem se setkala s jedním autistou a poslouchala, jak mi vypráví svůj příběh o tom, jaké to je být autistou, ještě předtím, než jsem věděla, že jsem autistka, a víte, co si pamatuji, že jsem si v duchu říkala?

„Copak to nedělají všichni? Copak to nezažil každý?“

Možná do určité míry, ale já jsem byla autistka a ta osoba popisovala zkušenost, kterou jsem prožívala i já.

Od chvíle, kdy jsem objevila svou vlastní neurodivergenci a přiznala se k ní spoustě neobjevených neurodivergentních lidí ve svém životě; mezi těmi, kteří jsou nejvíce odmítaví a s nimiž je nejtěžší jednat, bývají vždy ti, kteří svou vlastní neurodivergenci popírají. Protože když jim popíšu své zkušenosti neurodivergentní osoby, nemohou si nevšimnout paralel ve svém vlastním životě.

Pokud si nejsou skutečně ochotni připustit, že by mohli mít mozek, který funguje jinak, nejsou ochotni přijmout ani mou realitu. Moje realita je příliš blízká jejich vlastní realitě, kterou se snaží popřít.

Zažili jste to někdy s někým? Teď mám na mysli několik blízkých rodinných příslušníků a bývalého milostného partnera a dalšího mého přítele. Ztěžuje mi to situaci, protože vidím, jak je neporozumění tomu, jak funguje jejich mysl, brzdí v životě stejně, jako brzdilo mě. Chci něco udělat a chci jim pomoci, ale někdy mi to prostě nepřísluší.

Zjištění, že váš mozek funguje jinak než u spousty lidí na světě, je velká, šokující informace, která může rozbít lidem jejich pohled na svět. Není mým úkolem postrkovat lidi přes tento útes… ale mohu zasadit malá semínka informací, malé drobky, a doufat, že by mohly zapadnout do vašeho chápání sebe sama a vy pochopíte, jak můžete tyto informace aplikovat na sebe.

Pokud jde o mě, pak si uvědomuji, že s určitými lidmi ve svém životě nebudu vést rozhovory o autismu a neurodiverzitě. Je pro mě nemožné vést rozhovor o autismu s někým, kdo je autista, pokud je autista a neví, že je autista.

Pak se s nimi nemohu podělit ani o svou vlastní zkušenost s autismem, protože pokud popírají svou vlastní zkušenost s autismem, nemohou přijmout ani mou zkušenost s autismem.

S těmito lidmi v mém životě se nemohu vést podobný rozhovor. Pak budu sedět a poslouchat, jak mluví, a vysvětlovat všechny ty věci o své neurodivergentní nebo autistické zkušenosti, bez jazyka autismu.

Sedím tu a říkám si: „Jo, s tím se taky ztotožňuju.“ „Tohle taky znám.“ „Jo, to mám taky.“ „Aha.“ „Jo, zažila jsem to samé.“ „Jo.“ „Aha, víš, co mi s tím pomáhá?“ A nemůžete se prostě zmínit o neurodiverzitě nebo autismu, protože tím se rozhovor uzavře.

Mám pocit, že je to šestý, šestý smysl. „Vidím mrtvé lidi, ale oni nevědí, že jsou mrtví!“ Tohle je pro mě jako pro autistu. „Vidím Autisty, a oni nevědí, že jsou Autisté.“

Co uděláte? Jak se s tím vypořádáte? Dejte mi vědět.

Autor článku

  • Lyric Holmans

    The Neurodivergent Rebel otevřeli svůj blog v roce 2016 jako způsob, jak lidem neznalým konceptu neurodiverzity představit tento nový způsob vnímání neurologické odlišnosti. Blog, který někdy vychází v psané podobě a někdy jako video na YouTube, se zabývá ideologií neurodiverzity a tvůrčími projevy lidí s autismem. Holmansův blog prosazuje přijetí neurologické odlišnosti a respekt k autonomii neurodivergentních lidí.