Ultramarines: A Warhammer 40,000 Movie

Režie:

Martyn Pick

Scénář:

Dan Abnett

Hlasy:

Terence Stamp (kapitán Severus), Sean Pertwee (bratr Proteus), John Hurt (kaplan Carnak), Donald Sumpter

Produkce:

Codex Pictures, Good Story Productions, POP6; licence Games Workshop

Rok vydání:

2010 (prosinec)

Stopáž:

Přibližně 70 minut

Typ:

Animovaný CGI film, vydaný přímo na DVD

Kde sehnat:

DVD a Blu-ray od Anchor Bay, dostupnost ověřte u prodejců

O čem film je

Ultramarines: A Warhammer 40,000 Movie je britský animovaný film ze světa Warhammeru 40 000 o vesmírných mariňácích z kapituly Ultramarines. Kapitán Severus dostane tísňové volání od Imperial Fists na planetě Mithron a vyšle tam družstvo, aby zjistilo, co se stalo. Součástí družstva jsou nově povýšení bratři Proteus a Verenor.

Scénář napsal Dan Abnett, autor mnoha románů z tohoto světa. Hlasy propůjčili Terence Stamp, Sean Pertwee a John Hurt. Film vznikl na licenci Games Workshopu, byl oznámen na Games Day 2009 a vyšel na DVD v prosinci 2010 s limitovanou edicí s komiksem Hard Choices.

Na Mithronu mariňáci najdou zničenou svatyni a ozbrojený odpor Chaosu. Přežili tu jen dva vojáci Imperial Fists: kaplan Carnak, tedy duchovní vůdce, který v kapitule pečuje o víru bojovníků, a bratr Nidon. Sami střeží posvátnou knihu Liber Mithrus a družstvo ji má doprovodit do bezpečí. Cestou se ukáže, že nepřátel je víc, než se čekalo, a že nebezpečí nemusí být jen venku.

Jak film působí

Recenze chválí herecké obsazení, hlavně Terence Stampa v roli unaveného veterána. Slabší stránkou byla podle kritiků technika: nízký rozpočet se projevil na kvalitě animace. Film osloví hlavně fanoušky, kteří chtějí vidět mariňáky v pohybu a znají Abnettovy knihy.

Pokud ve světě Warhammeru začínáte, přečtěte si nejdřív hlavní článek o Warhammeru 40 000, Abnettovy romány jsou popsané v článku o knihách.

Proč film zkusit z pohledu neurodiverzity

Hlavní téma filmu není válka s Chaosem, ale strach, že Chaos je uvnitř. Mariňáci tu mají přesná pravidla, přísahy, posvátné zbraně a prapor, který se podle příběhu vznítí, když se poblíž objeví zlo. Celý ten řád je postaven jako hráz proti něčemu, co se nesmí pustit dovnitř. Film vypráví o tom, co se stane, když se hráz ukáže být křehčí, než se zdálo.

Strach z posednutí je strach z toho, že se proměníme v to, čeho se bojíme nejvíc: ve vlastní zlobu, vztek a touhy, které nechceme znát. Když je těžké snést, že i tohle k nám patří, snadno to „vidíme“ jinde. Chaos je v příběhu pojmenovaný jako vetřelec zvenčí, a proto je tak pohodlné ho nenávidět: nepatří k nám, a smíme ho tedy beze studu zničit. Jedna ze základních obran lidské mysli je přesně tohle, odsunout vlastní stín ven a bojovat s ním tam.

Na začátku filmu kapitán Severus přemůže Proteuse v tréninkovém souboji a prohlásí, že mariňák se nikdy nevzdává. Z ideálu se tu stává příkaz: nevzdat se, neustoupit, neukázat slabost. Takový ideál přitahuje každého, kdo se bojí, že kdyby povolil, rozpadl by se. Zároveň ale neponechává místo pro pochybnost, strach ani zranění, a dá se číst jako půda, na které vnitřní stín roste nepozorovaně.

Nejsilnější tah příběhu je, že nebezpečí nepřichází od zjevného nepřítele, ale od autority, které mariňáci věří. Ukáže se, že za kapitánovou tváří se skrývá démon. Ten, kdo má chránit, je tím, kdo ohrožuje. Dítě v nás, které potřebuje věřit, že ten, kdo vede, je bezpečný, dostane tvrdou ránu: stejný hlas, stejná tvář, stejná jistota a přitom zevnitř někdo jiný. Pro lidi, kteří zažili, že blízký člověk se ukázal být jiný, než jak se tvářil, je to nepříjemně povědomé.

Druhá vrstva je paranoia. Proteus a jeho druhové nedůvěřují dvěma Imperial Fists, kteří Mithron přežili sami, protože nechápou, jak to dokázali. Přežít příliš dlouho a být jiný, než se čeká, stačí k tomu, aby skupina začala hledat stopy zla. Když se vznítí prapor, kapitán označí kaplana Carnaka a zabije ho. Prapor ale hoří dál, takže Carnak nebyl ten pravý. Skupina potřebovala vinníka a vzala toho, kdo vypadal podezřele. Neurodivergentní čtenář to může znát: být tím, na koho se promítá nejistota ostatních, jen proto, že se chová jinak a nikdo se neptá proč.

Proteus je jediný, kdo se na pochybnosti nebojí ptát, a podle děje také ten, koho démon chce ovládnout, aby se jeho prostřednictvím dostal na domovskou planetu Macragge. Kdo vnímá, že něco nesedí, je zároveň zranitelný, protože k tomu stojí nejblíž. Proteus s Verenorem jsou na první misi, takže příběh lze číst i jako strach dospívajícího, který začíná být dospělým: že dospělost znamená stát se jedním z těch, kdo vedou, a že se v něm může skrývat totéž, co v nich.

Pro neurodivergentní diváky je tu ještě rovina maskování. Démon nosí kapitánův obličej a mluví jeho slovy, takže si ho nikdo nevšimne. Naučit se hrát očekávanou roli tak, aby nikdo nepoznal, co se děje uvnitř, je dovednost, kterou mnoho lidí s autismem nebo ADHD zná a která stojí hodně sil. Film z ní dělá znamení zla, což může být nepříjemné. V životě je maskování obrana, ne zlovolnost, a stojí za to ptát se, kolik z naší „kapitánské“ tváře je opravdu naše a kolik naučená role.

Konec je přesný i pohodlný: zlo se porazí kladivem, Proteus je povýšen na seržanta a jde se dál. Skutečné zacházení s tím, co v nás číhá, takhle rychle nejde. Stíny se nedají jednou provždy zničit, dá se s nimi naučit žít, pojmenovat je a nenechat je vést. Film tuto práci nenabízí, ale ukazuje, kam se dostaneme, když veškerý strach pošleme ven a vnitřní svět necháme zamčený.

Počítejte s drsným obsahem: násilí, ponurou atmosférou a postavami, které se navzájem podezírají a zrazují. Film je krátký a dá se sledovat na jedno posezení, ale téma podezření a zrady může zasáhnout toho, kdo něco podobného zažil. Struktura příběhu je jasná, takže se v něm snadno vyznáte.